Když se Jana vdávala za svého muže, byla už těhotná. Dlouhé rozmýšlení o tom, kde budou bydlet, tedy nepřipadalo v úvahu, natož pak stavba nového domu. Vzali zavděk čímkoliv, co bylo k dispozici. Proto se nastěhovali do rodinného domku k Janiným prarodičům. Brali to jako dočasné útočiště, ale vše bylo nakonec jinak.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Nové bydlení na obzoru
„Když jsme se brali, neměli jsme kam jít,“ začíná vyprávět Jana. Bydleli v podnájmu v malé garsonce a na větší neměli. A už vůbec neměli na to pořídit si vlastní bydlení. Navíc v té době byl již na cestě jejich první syn.
„Byli jsme rádi, když nám babi s dědou nabídli, ať jdeme k nim,“ vzpomíná Jana. Prarodiče měli velký dům na vesnici, který byl po odchodu jejich dětí skoro prázdný. Celé patro tedy dali k dispozici mladým manželům.
Kromě bydlení tak získali také hlídání pro své děti a až do smrti prarodičů žili v jejich domě v poklidu. „Prarodiče v závěti určili, že až tu nebudou, dům připadne nám,“ vysvětluje Jana.
„Dodnes jsme jim vděční, na svoje bydlení bychom se asi nezmohli,“ smutně konstatuje Jana.
Děti si s prarodiči rozuměly
„K prvnímu synovi přibyl ještě druhý a oba chodili k babi a dědovi na večeři, pohrát si a vůbec spolu trávili hodně času,“ vzpomíná Jana na roky nedávno minulé. Prarodiče zemřeli, když šli kluci do školy.
„Děti to braly těžce,“ dusí Jana pláč, „ale nakonec se s tím smířily. Kluci totiž byli na babi a dědu hodně fixovaní,“ upřesňuje.
Teď jsou oba v pubertě a hledají dobrodružství, kde se dá. Starší syn si koupil detektor kovů a propátrává okolí.
Detektor kovů přinesl rozkopanou zahradu
„Jednou nám rozkopal i zahradu,“ vzpomíná Jana a kroutí hlavou nad chováním svých synů. „Našel tam truhlu, či spíše plechovou krabici plnou dětských pokladů,“ vysvětluje.
Podle obsahu bylo jasné, že truhlu muselo na zahradě zakopat nějaké dítě. „Musím se přiznat, že mi dlouho vrtalo hlavou, jak se tam mohla ocitnout, když jsem v ní ale viděla dědův odznak z války, začalo mi to být jasné,“ pomrkává jedním okem Jana.
„Na návštěvě u našich jsem se zeptala táty a vše se vysvětlilo,“ pokračuje Jana ve svém vyprávění. „Truhlu na zahradě zakopal on, když byl ještě dítě a dal si do ní všechny své poklady,“ usmívá se Jana.
Pak na ni ale otec zapomněl, a když se ji snažil po letech najít, nepodařilo se mu to. Poté na ni zřejmě opět zapomněl a dál celou věc pustil z hlavy. Když mu ji ale vnuk přinesl, rozzářil se radostí.
„Táta měl ohromnou radost,“ líčí Jana. „Probírali s mým synem všechny jeho staré poklady a táta mu vyprávěl, kde je vzal a jak se do truhly dostaly,“ uzavírá Jana své vyprávění.
Autor: Kamila Mertlová
