Když vejdete k Janě do bytu, v chodbě vás zaskočí temno, kterého se zbavíte jedině při rozsvícení světel. Do chodby nevede žádné okno a většina rodin by to řešila tak, že by dala do ložnice či obýváku prosklené dveře, aby se slunce dostalo do celého bytu. Jenže Jana se z pochopitelného důvodu prosklených dveří bojí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Máme doma dveře do všech místností, všechny jsou ale plné a byt může působit trochu ponuře. Můj muž mě několikrát přemlouval, abych už svou fóbii překonala. Ukazoval mi krásné prosklené dveře, které by se nám do bytu hodily,“ píše Jana.
„Ale já jsem vždy po důkladném zvážení odpověděla, že raději zůstane vše při starám. Při vzpomínce na prosklené dveře, kterými jsem proletěla jako malá, mi totiž naskakuje husí kůže.“
Pohádala jsem se s bratrem
Jana byla tehdy ještě malá holka. Bylo jí asi deset, když se to odehrálo. Tehdy byla doma sama se svým o dva roky starším bratrem, rodiče jeli nakupovat a věřili tomu, že se během půl hodiny, kdy nebudou doma, nic nestane.
„S bratrem jsme se hádali hodně. Sice se máme rádi, ale dodnes se na mnoha věcech neshodneme. Samozřejmě jsme si jako malí kradli hračky a dělali si naschvály. Nikdy jsme se ale nepohádali tak, jako ten den,“ vzpomíná Jana.
„Ani si už nepamatuji, kvůli čemu jsme se začali hádat. Ze začátku to bylo nevinné sourozenecké pošťuchování, ale čím dál víc jsme na sebe křičeli. Já se nakonec urazila a chtěla jsem odejít.
V té chvíli do mě bratr strčil a já se naštvala, že se chce prát. Tak jsme se chvíli strkali, až to přehnal a narazil mě na staré dveře do kůlny. Ty ale byly bohužel prosklené,“ popisuje čtenářka.
Jana proletěla sklem a nejprve se lekla toho, že budou rodiče naštvaní, až se vrátí domů. Zničili s bratrem něco, co nepůjde jen tak lehce opravit. Teprve po prvotním šoku si všimla, že krvácí.
Zpanikařila jsem
Kromě několika škrábanců na obličeji a roztrženého kolene si Jana rozřízla také ruku na předloktí. Z té jí proudem tekla krev a ona zpanikařila. Udělalo se jí špatně a křičela na bratra, aby jí pomohl.
„Ten byl ale v šoku a nedokázal ze sebe dostat ani slovo. Zmateně pobíhal okolo, nebyl schopný mi ani donést cokoli, čím bych si ruku ovázala. Naštěstí se v té chvíli otevřela branka a vešli rodiče. Běžela jsem k nim, pamatuji si matčin vyjevený výraz a její bílé tričko, které se začalo zbarvovat krví,“ popisuje.
Rodina pak Janě zavolala pomoc a ona skončila s několika stehy na ruce i na roztržené noze. S bratrem se ještě ten večer usmířila. On se jí stokrát omluvil, že to tak nemyslel.
„To jsem dobře věděla. Nikdy by mi záměrně neublížil. Od toho dne jsme se nikdy nijak vážně nepohádali, i když nějaké malé neshody spolu máme dodnes,“ přiznává čtenářka.
Největší problém ale je, že i po letech má Jana ze situace trauma, a tak se proskleným dveřím raději vyhýbá. Její manžel naštěstí fóbii respektuje a zvykl si, že mají doma v chodbě tmu.
Autor: Šárka Cvrkalová
