U nás doma je to moje žena, která tzv. „nosí kalhoty“. Tradičnímu předpokladu, že chlap je hlavou rodiny, nevyhovujeme, protože naši domácnost řídí manželka. Iveta byla už od začátku našeho vztahu vůdčí typ a právě její sebevědomá povaha mi na ní imponovala. Po svatbě ale převzala otěže a ze mě se stal lidově nazývaný podpantoflák.
Manželka je hlavou rodiny
Byl bych nerad, aby to vyznělo, že jsem nějaká „podržtaška“, zkrátka chlap, který si neumí říct svůj názor. Nicméně když jsem si Ivetu před dvaceti lety vzal, nedobrovolně jsem se proměnil v poslušného manžela, který doma skáče tak, jak mu žena káže. Věděl jsem o ní, že je vůdčí povaha a že má ráda, když jsou věci podle ní. To jsem ale netušil, jak se náš společný život pro mě změní v peklo.
Zdroj: 123RF.COM
Začalo to odevzdáním výplaty
První rozhodnutí, kterým mě žena pár měsíců po svatbě zaskočila, byla povinnost odevzdávat jí výplatu. Do té chvíle jsme měli každý svůj účet a já si myslel, že nám to takhle oběma vyhovuje. Iveta ale jednoho dne přišla s tím, že účet bude jen jeden a že ho povede ona. Každý měsíc jsem proto „odevzdal“ své vydělané peníze a o veškeré rodinné finance se starala má žena. A to dokonce i v době, kdy nastoupila na mateřskou dovolenou a do rodinné kasy jsem tak z větší části přispíval já. I tehdy ale měla nad penězi plnou kontrolu.
Zdroj: 123RF.COM
Říkala mi, kdy budu doma
Manželčina vůdčí povaha se rok od roku zhoršovala. Později mi začala plánovat, kdy budu doma a kdy se budu moci věnovat svým koníčkům nebo třeba přátelům, se kterými jsem pravidelně chodíval na pár piv vždycky v sobotu večer do místní hospůdky. Najednou jsem to ale nebyl já, kdo rozhodoval o mém volném čase. Byla to má žena, která můj volný čas lajnovala přesně tak, jak se jí to hodilo. A já? Já blbec svou manželku miloval natolik, že jsem se podřídil.
Zdroj: 123RF.COM
Musím se prosit, abych mohl na pivo
Poslední roky je to v našem manželství nastaveno tak, že pokud něco chci, musím se nejdříve zeptat ženy. Kamarádi už si ťukají na čelo a často se mě ptají, proč s takovou ženskou vlastně jsem. „Za chvíli ti bude určovat, kdy se budeš moct jít vyčůrat,“ dobíral si mě jednou v práci kamarád Honza. Moje manželka je podle nich sobecký despota, který myslí jen na sebe a ovládá všechny okolo – včetně svého dávno dospělého manžela, který by snad o sobě mohl rozhodovat sám.
Musím se manželky prosit, abych mohl s kamarády na pivo. Když má dobrou náladu, můžu jednou týdně v sobotu na dvě hodinky za kamarády do hospody. Když se jí to nehodí, třeba měsíc nevytáhnu paty z domu. I přesto, jak se ke mně moje žena chová, ji miluji a neumím si představit bez ní žít. Jsem možná blázen, možná už mě dokonale zblbla.
Autor: Nikol Kolomazníková
