Rány ze sousedovic bytu se rozléhaly nepravidelně, ale s o to větší intenzitou. Někdy ráno, když se po noční směně snažil náš čtenář usnout, jindy zase pozdě v noci. Jak dlouho lze tohle utrpení vydržet?
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Dlouho jsem to trpěl, až mi došlo pochopení
„Žili jsme s manželkou dlouhá léta v panelákovém bytě. Nikdy jsem neměl iluze o tom, že tam bude pořád jenom ticho a klid. Když se ale před několika lety přistěhovali noví sousedé, začalo tím pro mě peklo,“ vypráví Jarda.
Ze začátku si myslel, že sousedé jen něco rekonstruují, a chápal, že je potřeba ve starém bytě nějaké drobnosti upravit. Jenže bouchání neustávalo.
Jarda nikdy nevěděl, kdy to zase přijde. Půl dne byl klid a pak zase půl hodiny bušení, jako by někdo klepal obrovské řízky.
„Nešlo mi do hlavy, co se tam může dít. Později to došlo tak daleko, že jsem už očekával, kdy to zase přijde, a reakce mého těla na sebe nenechala dlouho čekat.
S klepáním od sousedů ihned přišlo i bušení mého srdce, zvedl se mi krevní tlak, a přestože jsem jinak klidný člověk, nahrnul se do mě vztek,“ uvedl čtenář s tím, že takto trpěl několik let.
Nechápu, proč jsem to neudělal dřív
Každý pohár jednou přeteče a stejně tak přetekl i pohár Jardovy trpělivosti, když ho ze sna po noční směně opět probralo známé třískání.
„Ani nevím, jak se to stalo, ale oblékl jsem si tepláky, tričko a plný zuřivosti jsem začal na chodbě a v jednotlivých patrech u dveří zkoumat, odkud bušení přichází.“
Není zřejmé, proč Jarda tento rušivý element tak dlouho tiše toleroval, ale tentokrát už měl všeho plné zuby a chtěl situaci okamžitě vyřešit. Celý rozespalý, ale plný adrenalinu začal bušit na dveře sousedů podobně, jako oni několik let bušili bůhví na co.
Konfrontace na sebe nenechala čekat
Vyděšený soused mu otevřel jen ve vytahaných trenkách a s lahváčem v ruce. Jarda se ho podrážděný a připravený okamžitě zaútočit zeptal, zda nepotřebují sousedé náhodou s něčím pomoct.
„Řekl mi, že pomoc nepotřebují, a já se zeptal, co znamená to věčné klepání, které den co den všechny v domě otravuje,“ vypráví. Soused mu celou situaci objasnil tím, že jeho syn studuje řezbářskou uměleckou školu a tímto plní svoje „domácí úkoly“.
„To je sice krásné, dokonce mi soused ukázal nějaké výtvory svého syna, ale taky nakonec pochopil, že takhle se žít v paneláku nedá. Od té doby se hodně změnilo. Sice tam ještě občas něco kutí, ale zřejmě si našel nějaké jiné vhodnější místo. Já jen lituji, že jsem tam nešel dřív, mohl jsem si ušetřit spoustu nervů,“ ukončuje s úlevným povzdechem.
Autor: René Podhrázský
