Když odchází člen rodiny, bývá to jednou z nejhorších situací v našich životech. Někdy se však můžeme dozvědět věci, které jsme vůbec netušili, a mohou námi otřást ještě více. Právě to se stalo našemu čtenáři, panu Jarkovi.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Vyrůstal jsem za totality
Narodil jsem se v době, kdy u nás vládl socialistický režim. V té době to nebylo vůbec jednoduché. Fronty na ovoce, možnost vycestovat jen s výjezdní doložkou, kterou bylo náročné získat, a všudypřítomný strach.
Opravdu jsem ten režim nesnášel. Jako malý jsem to nevnímal, ale postupem času, když už jsem věděl, jak se věci ve skutečnosti mají, mi to nedalo spát a ke všem totalitním režimům jsem získal odpor.
Armáda si mě získala
Tehdy ještě kluci museli chodit na vojnu. Hned po střední, nebo vysoké škole. Nebyl jsem ten typ, co by musel někde škemrat o modrou knížku. Do armády jsem chtěl.
V té době jsem rád cvičil a na vojně k tomu bylo dost příležitostí. Ano, je pravda, že to byla, jak se říká, taky někdy pěkná „pakárna“, ale šlo mi o to, abych se ještě více zocelil.
Děda jako vzor
Moje babička mi vždycky dávala za vzor mého dědu, který zemřel brzy po tom, co jsem se narodil. Děda byl prý za druhé světové války voják a mě vždycky mrzelo, že jsme se nepoznali a nemohl mi o tom vyprávět. Hodně mě to téma zajímalo.
Když mi měla vojna končit, přišel za mnou náš kapitán a zeptal se mě, zda chci u armády zůstat. Byl jsem nadšený a myslel na to, jak by na mě byl můj děda hrdý.
Pravda vyplula na povrch
Když mi bylo asi pětadvacet let, moje babička vážně onemocněla. Nevím už přesně, co jí bylo, ale věděli jsme, že jí už nezbývá moc času. Možná to byl ten důvod, proč chtěla jít s pravdou ven.
Nechtěli jsme ji nechat zemřít v nemocnici nebo v nějakém starobinci a vzali jsme si ji domů. Žil jsem v kasárnách nebo u rodičů, ženu jsem tehdy ještě neměl. Jednou si mě babička zavolala k sobě do pokoje a řekla mi celou pravdu.
Když mi řekla: „Jaroušku, tvůj děda byl důstojníkem německé armády,“ krve by se ve mně tehdy nedořezal. Můj děda byl německý voják. Babička mi také řekla, že se s ním musela na nějakou dobu přestěhovat do Polska, kde měl údajně koordinovat transporty do koncentračních táborů.
Bylo to jak rána do srdce. Můj velký vzor se v mých očích najednou rozplynul. Nedlouho po tom moje babička zemřela, ale jsem rád, že si tu pravdu nevzala s sebou do hrobu.
Já však nevím, jak s touto informací naložit a jestli se s ní někomu svěřit. Jsem zoufalý a potřeboval bych poradit.
Autor: René Podhrázský
