Jaroslav vždy miloval zvířata a chtěl jim pomáhat. Po škole pracoval nějakou dobu jako pomocník ve veterinární ordinaci, kde ho zaměstnal kamarád. Pak se ale odstěhoval a začal hledat místo, kde se uchytit. Nakonec se z něho stal vesnický veterinář a inseminátor.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Raději o sobě mluvím jako o veterináři. Dokážu se postarat o zvíře, pokud mi ho někdo přivede zraněné a já na to mám prostředky a možnosti. Mám malou ordinaci u sebe doma, ale hodně věcí je potřeba udělat přímo u chovatelů,“ vysvětluje Jaroslav.
„Koně nebo krávu mi do ordinace jen tak někdo nedovede. Takže jezdím po okolních vesnicích, kde pomáhám s problémy. A nejčastěji se věnuji inseminaci krav. Jenže právě to mi moc dobrou pověst nedělá,“ dodává.
Chovatelé mě milují, ženy ale odrazuji
Jaroslav podle svých slov neměl v životě jediný vážnější vztah. Dříve či později ho každá opustila právě proto, že se věnuje zvířatům až příliš. „Každá na začátku tvrdila, jak je skvělé, že miluji zvířata,“ píše čtenář.
„Když jsem ale trávil celé dny prací a večer jim vyprávěl o zraněných telatech, která jsem pomáhal tahat z krávy, nebo přímo o tom, jak měla nějaká jalovice problémy a já jí na žádost chovatele musel pomoci, aby vůbec mohla mít tele, každá to nakonec se mnou vzdala.“
Několik žen opustilo Jaroslava proto, že na ně neměl kvůli své práci dost času. Jiné mu nakonec řekly, že je jeho povolání nechutné. Že prý není veterinář. „Podle mnohých je veterinář ten, co očkuje psy a kočky. Málokdo už ale vidí, jak pomáháme jiným zvířatům.
Jedna žena se se mnou dokonce rozešla po tom, co jsem jí řekl, že jsem musel uspat hříbě. Přišlo na svět postižené a nedožilo by se rána. Když jsem jí to vyprávěl, označila mě za zrůdu a vraha.“
Takové situace pak Jaroslav rozdýchává dlouho. Ne vždy může bohužel pomoci, ale k jeho práci to zkrátka patří. „Chovatelům pomáhám nejčastěji právě s inseminací. A díky tomu jsem v oblasti oblíbený. Ale ženám to připadá nechutné.“
Raději budu sám
Dříve se Jaroslav snažil ženy oslovovat. Když k němu do ordinace někdo přinesl kočku a on jí pomohl, pozval paničku na rande. Jenže dnes už ví, že ho většina odmítne. Vědí totiž, co dělá mimo ordinaci.
„Zrovna nedávno jsem říkal jedné ženě asi v mém věku, že kdyby někdy chtěla zajít se psem do parku, rád ji doprovodím. Ona mi na to odpověděla, že jistě, pokud zrovna nebudu mít ruce v nějaké krávě.
Zastyděl jsem se, vzápětí jsem ale sám sobě vynadal. Nemám se za co stydět. Někdo pomáhat těm chudákům zvířatům musí. Nemůžu přece za to, že to ženy nedokážou pochopit a připadá jim to nechutné.“
Jaroslav bude podle svých slov raději sám, než aby si našel vztah, ze kterého jeho partnerka nakonec zase odejde jen proto, že pomáhal s oplodněním dobytka. „Jsem neustále mezi lidmi a žena mi asi ani nechybí,“ uznává.
„Jsem na svou práci hrdý. Zachránil jsem už celou řadu zvířat a to, že se to někomu nelíbí, je jeho problém. Uznávám, že moje práce není úplně nejpřitažlivější, ale své kouzlo má, ať říká kdokoli cokoli.“
Autor: Šárka Cvrkalová
