Nikdo není dokonalý. Jaroslava žije ve vztahu s mužem, který sice má svoje chyby, ale miluje ji a ona miluje jeho. I tak ale někdy vzpomíná, jaké to bylo před lety, když byla s jiným. A za ty myšlenky se pak nesnáší.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Je to už sedm let, co jsem se rozešla s Ivanem. Byli jsme spolu dlouho, měli jsme se brát, pak z toho ale sešlo. Nechtěl děti, trávil veškerý čas v práci a mně přišlo, že mu záleží víc na kariéře než na rodině. A tak jsem vztah ukončila,“ vypráví Jaroslava.
„Bolelo to. Milovala jsem ho a chtěla jsem s ním být. Ale nedokázala jsem si představit, že zůstanu celý život s někým, kdo se soustředí jenom na práci a nechce rodinu. Takže to tak bylo nakonec nejlepší,“ dodává.
Zdeněk chtěl děti hned
Tři roky po rozchodu se Jaroslava dala dohromady se Zdeňkem. Byl pozorný, věnoval se jí a mluvil o tom, jak jednou budou žít ve velkém domě se zahradou, kde si budou jejich děti moci hrát.
Po dvou letech začal své sliby plnit. Vzal si hypotéku, koupil domek a s Jaroslavou se jim narodilo dítě. Ona byla šťastná a měla radost, že našla partnera, který se jí věnuje naplno. Jenže, jak již bylo řečeno, nikdo není dokonalý.
Žárlivé scény na denním pořádku
„Zdeněk se sice mně i malé věnuje, někdy mám ale pocit, že až moc. Chce s námi chodit všude, nic nemohu sama. Kdykoli jdu ven s kamarádkami, je mi v patách. Když ho poprosím, zda by nezůstal doma, šílí.
Rozčiluje se, že s takovými požadavky je jediná jasná možnost to, že jdu ven s nějakým chlapem. Bojí se, že o mě přijde, že si uvědomím, že jiní chlapi jsou lepší než on.“
Podle Jaroslavy ale Zdeňkovi nedochází, že právě kvůli tomuto chování občas opravdu přemýšlí o tom, zda by se s někým jiným neměla lépe. Zdeněk jí sice dává všechno, ale ona by chtěla také trochu svobody.
„Je celé dny doma, věnuje se rodině, miluje nás a my milujeme jeho. Jenomže někdy je ta jeho pozornost už zkrátka příliš. Nosí mi kytky i do práce, jako kdyby si mě podepisoval. Kolegyně se mi smějí,“ dodává.
Čtenářka píše, že jí už hodně přátel řeklo, že žárlivost, kterou Zdeněk vykazuje, není zdravá. On si možná myslí, že když jí donese dárek, udělá jí radost, ona ale vidí, že to dělá jen proto, aby se pojistil, že mu neuteče.
„Je to, jako by si mě kupoval. Měl by pochopit, že já nikoho jiného nechci, Mám jeho a nepotřebuji drahé dárky, abych s ním zůstala. Je ale pravda, že poslední dobou mě napadají myšlenky, na které nejsem hrdá,“ vypráví Jaroslava.
Nebyl snad lepší Ivan?
„Někdy po večerech přemýšlím nad tím, jak jsem se měla s Ivanem. Sice trávil hodně času v práci a nechtěl děti, ale důvěřoval mi. Dárky mi nosil jen k narozeninám a na Vánoce, o to víc mě ale potěšily.
Když jsem se s ním rozcházela, bylo to proto, že jsem toužila po rodině, zatímco on chtěl jenom mě jako takovou. Ale jinak to byl dobrý chlap a já si uvědomuji, že i po letech k němu možná mám nějaké city,“ přiznává Jaroslava.
Zároveň se ale podle svých slov za své myšlenky i pocity stydí. Zdeňka totiž miluje, má s ním dceru a ví, že jedině s ním je ta pravá rodina. S Ivanem by se jí nikdy nic takového vybudovat nepovedlo.
„I tak mám ale někdy tendenci mu napsat, jak se má, co dělá, kde žije. Třeba má už vlastní rodinu, možná se nakonec rozhoupal? Nebo žije pořád sám, to je pravděpodobnější. Bojím se ale, že kdybych mu napsala, jen by to vyvolalo staré pocity…“
Autor: Šárka Cvrkalová
