Jindřich je mladý muž. Dalo by se říci, že chlap jako hora. Nenapadlo by nás, že se dokáže dojmout. I on sám se divil, co to s ním udělalo, když se rozhodl prozkoumat, co že se to z jeho sklepa ozývá.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Nenechám se jen tak něčím vyděsit
„Vyrůstal jsem v jedné městské části, kde se s námi život moc nemazlil. Rvačky a hádky tam byly mezi námi mladými skoro na denním pořádku,“ svěřuje se nám.
V době dospívání to neměl jednoduché a svoje místo si musel někdy doslova vybojovat. Sdělil nám, že i on často nešel pro ránu daleko.
„Každopádně mě to zformovalo do takové podoby, v jaké jsem teď,“ uvedl. Můžu potvrdit, že kdybych nevěděl, jaký je náš čtenář ve skutečnosti dobrosrdečný, raději bych se mu večer na ulici vyhnul obloukem.
Život šel dál a já jsem už klidnější
„V mládí děláme všichni blbosti. Někdo víc a někdo míň. Já už jsem si svoje zažil a přišel čas, abych se taky pomalu zaměřil na to, co je v životě důležité,“ směje se.
Po dlouhé době se mu podařilo najít si přítelkyni, se kterou má vážný vztah. Po pár měsících se rozhodli sestěhovat do pronajatého domku na okraji města.
„Připadám si docela v pohodě. Už nepotřebuju k životu tolik vzrušení. Chtěl bych se svojí partnerkou jednou založit rodinu, těšíme se na společnou budoucnost. Domek máme relativně pěkný, ale po pár měsících, co jsme se nastěhovali, jsem začal ze sklepa slýchat divné zvuky.“
Museli jsme si je nechat doma
Když se Jindřich vracel večer domů z odpolední směny, na chodbě uslyšel opět to divné šramocení ze sklepa. Vedle vchodových dveří měl vždycky postavenou baseballovou pálku, jen tak pro jistotu. Vzal si ji a pomalu sešel po schodech do sklepních prostor.
„Když jsem rozsvítil. Nestačil jsem se divit. V jedné z kartonových krabic s nějakým starým oblečením jsem uviděl pět malých chlupatých kuliček. Bylo mi to hned jasné, byla to koťata. Hned potom jsem si všimnul, že je pootevřené sklepní okno, kudy za nimi asi chodí jejich máma.“
Jindřich dodal, že v mládí kočky vyloženě nesnášel, ale tyto si doslova zamiloval. Hned je vzal nahoru a začali se o ně s přítelkyní starat. Později našli i jejich kočičí mámu, kterou si také osvojili. „Aspoň máme trénink na ty naše děti,“ uzavřel.
Autor: René Podhrázský
