Šikana je jednou z věcí, která je zpravidla pro společnost tabu. Příliš se o tomto problému nemluví, přitom dokáže napáchat velkou paseku. Své o tom ví i pan Jindřich, který šikanu řešil u svého nejmladšího syna. Ten se rodičům styděl přiznat, že má ve škole problémy. A ještě k tomu s dívkou.
Jsme rádi, že se pan Jindřich rozhodl nemlčet, ale naopak za námi přišel, aby poukázal na to, že by se o šikaně mělo mluvit. I on by byl radši, kdyby se před tímto problémem neustále nezavíraly pomyslné dveře. Dle jeho názoru je potřeba, aby se o šikaně vědělo. A především, aby se aktivně přistupovalo k její likvidaci.
Nezpozoroval jsem, že se syn chová jinak
Jindřich je milující táta tří dětí. Nejmladší z nich, syn Tadeáš, je přitom hlavním důvodem, pro který za námi jeho otec přijel. To on se totiž setkal s šikanou, se kterou si nevěděl rady.
„Zpočátku jsem si nevšiml, že se syn chová jinak,“ vzpomíná Jindřich. Krátce se odmlčí, snaží se vzpomenout si, kdy vlastně přišel ten vůbec první impuls, který je s manželkou přiměl se synem promluvit. „Možná to bylo toho dne, kdy přišel ze školy, pomalu ani nepozdravil a hned zmizel v pokoji,“ vzpomíná, „manželka toho večera přišla s tím, že má opět zničený batoh. Toho měsíce už třetí,“ vysvětluje nám pan Jindřich.
Něco se mu dělo, ale nechtěl o tom mluvit
„Syn s námi odmítal mluvit, uzavíral se do sebe,“ pokračuje Jindřich a vzpomíná, že tehdy bylo jemu i jeho ženě jasné, že se jejich synovi něco děje. „Kdykoli jsme se ho zeptali, jestli nemá nějaký problém, odsekl nám, že se nic neděje,“ říká a dodává, že si s manželkou mysleli, že za tím chováním stojí puberta.
Pan Jindřich přiznává, že si se synem nevěděli rady. Zlom přišel v okamžiku, kdy se Tadeáš opět vrátil ze školy s poničeným batohem a prasklým sklíčkem na brýlích. Tehdy už mladý pán musel s pravdou ven a svým rodičům řekl něco, co je naprosto šokovalo.
Přiznal, že ho šikanuje spolužačka
Po synově přiznání, že se potýká s šikanou ze strany spolužačky, zůstali jeho rodiče v šoku. Jindřicha prý ani ve snu nenapadlo, že by zrovna toto někdy musel u svých dětí řešit. Nabídli synovi pomoc, ten ji však odmítl – bál se, že by to pak bylo ještě horší. Jenže situace se stále stupňovala a jeho táta se rozhodl zasáhnout.
„Syn si to nepřál,“ vysvětluje nám Jindřich, „myslel si, že bude za sraba, když to půjdu řešit,“ vzpomíná. „Ale já nesnesl pomyšlení, že mého syna někdo šikanuje,“ rozzlobí se, „navíc podle všeho jen proto, že nosil brýle a jeho spolužačka ho považovala za něco horšího, než byla ona,“ vypráví naštvaně.
Jindřich vypráví, že nakráčel za třídní učitelkou a ještě toho dne si nechal zavolat rodiče oné dívky, která za šikanou jeho syna stála. Rozhodl se vyřešit to rovnou přes ně, domlouvat holce v pubertě dle jeho názoru nemělo smysl. Domluva s rodiči očividně pomohla, protože Tadeáš má od toho dne pokoj. I přesto pan Jindřich apeluje na to, že by rodiče měli se svými dětmi řešit jejich starosti. Ačkoli u jeho syna šikana ustala, pan Jindřich má pocit, že tato zkušenost zanechala na jeho synovi následky.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
