Kateřina není moje biologická dcera, ale miluji ji tak, jako by skutečně byla. S její maminkou jsem si začal před čtyřmi lety. Bylo to v době, kdy bylo Katce sedm let, a já byl rád, že mě přijala prakticky okamžitě. Společně jsme vytvořili rodinu, která se pro mne stala vším. Jenže pak se nám do rodinné idylky začal plést Katčin biologický otec, který se rozhodl, že naše štěstí zničí.
Nikdy jsem jí nedal najevo, že není moje
Petru jsem poznal náhodou v obchodě. Potřebovala podat plechovku z horní police, tak jsem se jako pravý gentleman nabídl. Okamžitě jsme si padli do oka a já ji ještě ten den pozval na rande. Hned na první schůzce mi prozradila, že má doma sedmiletou dcerku. Tvářila se u toho tak provinile, jako by to snad byla hanba, že byla svobodná matka. Mě skutečnost, že má dceru, ani trochu nevadila.
Katku jsem poznal po dvou měsících, kdy si byla Petra jistá, že je to mezi námi vážnější. První setkání bylo trochu rozpačité, s dětmi jsem to příliš neuměl, neměl jsem žádné zkušenosti. Ale malá Kačenka mě přijala skvěle a já byl za to rád. Od prvního dne jsem jí nedal jediným náznakem najevo, že není doopravdy moje, a hned jsem si ji zamiloval.
Říkali o nás, že jsme krásná rodinka
Brzy nato se ke mně Petra s Kačkou nastěhovaly a sousedé o nás často říkali, že jsme krásná rodinka. Já byl štěstím bez sebe, protože jsem konečně po několika nevydařených vztazích potkal ženu, která byla rozumná a věděla, co od života chce. A že měla dítě? No a co!
Zdroj: 123RF.COM
Po roce a půl jsem Petru požádal o ruku a společně s ní chtěl přijmout i její dceru. Bral jsem Kačenku jako svoji vlastní a žádný papír jsem k tomu ve skutečnosti nepotřeboval. Byla to jen formalita a mně na ní nezáleželo.
Nečekané překvapení, které všechno změnilo
Před půl rokem u nás doma někdo zazvonil. V neděli odpoledne nečekáte pošťáka ani neohlášenou návštěvu. Tato návštěva nejenže byla neočekávaná, byla zároveň i nežádoucí. Za dveřmi stál Katčin biologický otec. Dožadoval se svého práva na dceru, oháněl se paragrafy a dalšími naučenými větami, že má na dceru právo. A samozřejmě ho měl.
Náš život se změnil. Najednou do něho zasahoval člověk, o kterého jsme nestáli. Bohužel ale patřil do života Kateřiny a já s tím nemohl nic dělat. Její biologický otec ji chtěl vídat, a dokonce se chtěl soudit o to, aby si ji mohl brát na víkendy.
Cítil jsem se na druhé koleji
Kačka začala trávit některé dny se svým otcem a vypadalo to, že si spolu rozumí. A bodejť by ne, rozmazloval ji dárky, bral ji na výlety. Často o něm doma mluvila a já se začal cítit na druhé koleji. Nebudu lhát, žárlil jsem. Před Kačkou jsem ale své pocity najevo nedával, nechtěl jsem jí dělat v hlavě guláš.
Jednoho dne mě ale Kačka překvapila. Očividně si všimla, že se trápím. Přišla za mnou, objala mě a řekla mi něco, co si budu v hlavě přehrávat stále dokola: „Táta je ten, kdo se stará. A pro mě jsi táta ty“. Dojalo mě to. Ačkoli jsem chlap jak hora, vehnalo mi to slzy do očí. Takové gesto jsem od jedenáctiletého dítěte vážně nečekal.
Autor: Nikol Kolomazníková
