Už to chtělo změnu. Přemýšlel jsem, jak vylepšit naši zahradu a kam uložit potřebné nářadí i sebe, až si budu potřebovat od všeho odpočinout. Kvůli tomu, co tam vzniklo, se teď musím chatce vyhýbat.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Říkala, že na to nemám
„Nebyl jsem nikdy žádný velký domácí kutil. Dodnes se za něj nepovažuji, jenže po přestěhování k mojí budoucí ženě na vesnici jsem se musel rychle učit,“ uvádí Jiří s tím, že jeho tchán mu po svatbě hned vysvětlil, jak to na venkově funguje.
Jeho tchyně si z něj často utahovala, že je to měšťák a kluk z paneláku, který vůbec neví, jak vzít za práci. Jeho žena se jej ale zastávala, a přestože s kosou to uměla i po dvou letech soužití stále lépe než on, vkládala do něj nehynoucí naděje.
Ukázal jsem, co ve mně je
„Naše zahrada se mi po dvou letech zdála už poněkud jednotvárná. Napadlo mě, že spojím ukázku svojí snahy s tím, aby z toho taky káplo něco pro mě,“ říká šibalsky.
Pan Jiří objednal ze skladu prefabrikovanou chatku, která sice byla předražená, ale zato ji nabízeli s podrobným návodem ke složení, který mu dodával pocit jistoty, že ji zvládne bez větších potíží za víkend smontovat.
„Je to takový malý zahradní domeček, který má dvě místnosti. Jedna slouží k uskladnění nářadí, které je potřeba pro práci na statku, a druhou místnost jsem si utvořil k obrazu svému. Mám tam hezké kanapíčko, kde se můžu natáhnout a užívat si chvíle klidu jen sám pro sebe,“ dodává s nejistotou v hlase.
Teď se tam bojím přiblížit
Dobrá věc se podařila a po čtrnácti dnech usilovné práce se Jiří dočkal uznání. „Pamatuju si, jak se přišla tchyně a tchán podívat na moje dílo. Pozoroval jsem jejich skeptické pohledy, které zkoumaly moji práci. Nakonec mi otec mojí ženy podal ruku a řekl, že takhle by to sám nevymyslel,“ dodává se zadostiučiněním.
Ke vší smůle našeho čtenáře se po pár týdnech v chatce usadily vosy. Postupně si uvnitř vybudovaly velké hnízdo. Tato skutečnost Jiřímu naháněla hrůzu, protože má alergii na bodnutí hmyzem.
„Zase si teď připadám jako náplava z velkoměsta, co má na všechno alergii. Už slyším to ponížení od tchána, až ho budu muset prosit, ať mi to hnízdo zlikviduje. Možná raději oželím své kanape a budu se na chatku jen dívat z dálky,“ zakončuje.
Autor: René Podhrázský
