Když se Jiří před sedmnácti lety ženil, ani ve snu ho nenapadlo, jaký život ho čeká po boku jeho milované Karolíny. Ta byla o šest let starší a měla za sebou již dvě nevydařená manželství. Jiří byl zaslepen láskou a věřil, že život s Karolínou bude vždy zalitý sluncem. Spletl se.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře z Hodonína. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Ne nadarmo se říká, že zamilovaní lidé mají na očích nasazeny růžové brýle, pan Jiří si je sundal až po šesti letech manželství. Až tehdy mu došlo, že po životě plném lásky, vzájemného porozumění a nekonečné rozkoše nebude v jeho případě ani památky.
Proč jsem si nevšiml dříve, jaká je Karolína doopravdy?
Karolínu jsem poznal před devatenácti lety. Byla v té době krátce po druhém rozvodu a já se do ní zamiloval prakticky na první pohled. Bylo mi jedno, že je starší a byla už dvakrát vdaná. Líbila se mi, přitahovala mě a já s ní chtěl strávit zbytek života. Proto jsem po necelých dvou letech našeho vztahu souhlasil se svatbou.
Měl jsem za to, že je Karolína přesně ten typ ženy, kterou jsem si vysnil. Nedbal jsem na hloupé poznámky svých kamarádů, kteří si mě často dobírali, koho že jsem si to vlastně vzal. Až po několika letech mi začalo docházet, že jsem se v Karolíně šeredně spletl.
Nepotrpí si na projevy lásky, ba naopak mi za ně nadává
Kterákoli jiná žena by byla ráda, pokud by jí partner projevoval náklonost. Karolína ale projevy lásky doslova nesnáší. U nás doma nesmím říkat „miluji tě“, jakmile tato slova vyslovím, moje žena mi začne nadávat. Nepotrpí si na vyznání lásky ani na jiné projevy vzájemné náklonosti – nepřeje si, abych ji objímal, nemá ráda, když se jí dotýkám.
Pokud jde o náš milostný život, mohl bych na prstech jedné ruky spočítat, kolikrát jsme spolu během minulého roku spali. Tyto příjemné chvíle, které jsou pro jiné páry naprostou samozřejmostí, si totiž u své ženy musím zasloužit. A když rozhodne, že vzájemných radovánek za dveřmi ložnice nejsem hoden, mám prostě smůlu.
Někdy si říkám, proč to stále snáším
Nejednou jsem již čelil narážkám ze strany kamarádů, kteří se mě ptali, proč to Karolíně trpím. Pro ně je naprosto nepředstavitelné, že by se k nim jejich partnerky chovaly tak, jako se moje žena chová ke mně. Někdy si i já sám říkám, proč to stále snáším? Proč jsem po tolika letech tvrdého režimu od Karolíny neodešel? Proč jsem si nenašel ženu, kterou bych mohl objímat, ke které bych se mohl přitulit, se kterou bych spal tehdy, kdy bych na to měl chuť, ne tehdy, pokud by moje zásluhy byly dostačující?
Nevím. Je to již sedmnáct let, co jsme svoji. Možná jsem si za ty roky již zvykl. Nebo je pro mě představa nového začátku více odstrašující než skutečnost, že zbytek života strávím po boku bezcitné pedantky.
Autor: Nikol Kolomazníková
