Manželce se nikdy nelíbilo, že s sebou všude tahám svoji starou placatku a v ní oblíbenou kořalku. Kdybych ji toho dne neměl s sebou, možná by to celé dopadlo úplně jinak.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Nejsem alkoholik, ale svoji placatku se slivovičkou nosím všude s sebou. Tu a tam si trochu cvaknu, jen tak kapičku do každé nohy. Žena mi to často vyčítá.
Nechápe, co na tom mám
Těžko se to vysvětluje, stal se z toho zvyk. Tuhle placatku jsem dostal už před lety od svého táty, když byl ještě mezi námi.
Co si pamatuji, tak i on vždycky takovou měl. Už jako malý kluk jsem ji často obdivoval. Byla stříbrná s vyrytým obrázkem a vždycky plná nějakého voňavého pití.
Od té doby, co jsem ji dostal, jsem ji všude nosil s sebou. Pouze do práce ne, to jsem ji samozřejmě nechával doma. Moje žena nechápala, co na tom mám.
Tu a tam kapku do každé nohy
Rozhodně sám sebe nepovažuji za alkoholika. Přiznám ale bez mučení, že placatku nosím stále u sebe a tu a tam si loknu kapku do každé nohy. Abych nekulhal – říkával vždycky můj táta.
Vzal jsem si ji ten den s sebou i do lesa. Vydal jsem se na houby, manželka slíbila samé dobroty a dala mi za úkol přinést domů plný košík.
Vzal jsem ten úkol vážně a na cestě se několikrát posilnil. A proč ne? Do lesa jsem došel pěšky, nikoho jsem neohrozil a slivovička mě krásně hřála v žaludku.
Nešťastně jsem zakopl
Rozhodně to nebylo alkoholem, přesto se bohužel stalo. Zakopl jsem, a to tak nešťastně, že jsem si poranil nohu o ostrou větev.
Bolelo to jako čert. Jsem chlap a něco vydržím, ale tohle byla šílená bolest, která mi vystřelovala do celé nohy.
Když jsem se podíval, co se mi vlastně stalo, zjistil jsem, že je to vážnější, než jsem si myslel. Čekal jsem škrábnutí, ale tohle byla pořádná, a především hluboká rána.
Placatka s kořalkou mě zachránila
Seděl jsem tam na zemi s ránou na noze, která vypadala ošklivě. Problém byl také v tom, že jsem ji měl plnou jehličí, prachu a kousků kůry, jak jsem spadl na zem.
V té chvíli jsem byl rád, že mám s sebou starou dobrou placatku s oblíbenou kořalkou. Kdekdo by to možná nazval plýtváním, ale mě to v tu chvíli možná zachránilo před ošklivou infekcí.
Ránu jsem si kořalkou polil a vyčistil od nejhoršího. Pálilo to jako čert, až jsem si tam o samotě v lese sprostě zanadával.
Domů jsem se vrátil s dírou na kalhotách a bolavou ránou na noze. Manželka spráskla ruce, když mě viděla, a ránu mi hned ošetřila. Dala mi za pravdu, že použít starou dobrou kořalku byl dobrý nápad. Alespoň v ten den moji placatku vzala na milost.
Autor: Nikol Kolomazníková
