V manželství jsem nebyl vzorným partnerem. Věrnost nikdy nebyla mou nejsilnější stránkou a má žena mi to dlouhá léta opakovaně odpouštěla. O mých nevěrách věděla, ale nikdy mě neopustila. Ve chvilkových povyraženích jsem hledal zábavu a únik ze stereotypu. Zatímco já jsem si užíval, moje žena tiše trpěla. Jenže já si to vůbec neuvědomoval.
Není důležité, za kterou utíkáš, ale ke které se vracíš
Se ženou jsme manželé už třicet let. Během tak dlouhé doby si partneři zevšední, jejich život se velmi rychle stane stereotypním. Původní nadšení a adrenalin rychle vystřídá nuda a obyčejné soužití dvou lidí vedle sebe. Naše manželství nebylo jiné. Už po pár letech jsem začal cítit potřebu zažít něco nového. A tak čtyři roky po svatbě přišla první nevěra. Trvalo to tenkrát jen krátce, já od toho nic neočekával. Jen jsem zkrátka potřeboval změnu.
Manželka mi tehdy odpustila. Pronesla větu: „Není důležité, ke které utíkáš, ale ke které se vracíš.“ A já si její slova vryl hluboko do paměti. Brzy jsem se na ně začal sám před sebou vymlouvat.
Zdroj: 123RF.COM
Opakovaně jsem ji podváděl
Ne nadarmo se říká „podvede jednou, podvede znovu“. Byl jsem těchto slov zářným příkladem. Svou ženu jsem miloval nadevše, ale když se narodily děti a žena začala být unavená, často i podrážděná, odmítala mě v posteli, měl jsem potřebu hledat to, co mi doma nebylo dopřáno, někde jinde. Nechtěl jsem se se ženou hádat, protože mi upírala intimní život, tak jsem hledal povyražení u jiných. A dařilo se mi to. Opakovaně.
Zdroj: 123RF.COM
Žena mi pokaždé odpustila. Nevěděla o každém mém úletu, ale o většině z nich ano. A přesto mě nikdy neopustila. Až teď si uvědomuji, jak špatně jsem se k ní choval.
Žena prodělala infarkt
Zdroj: 123RF.COM
Jsou to dva měsíce, kdy mě žena probudila uprostřed noci. Držela se za hrudník, sotva popadala dech, klepaly se jí ruce. Okamžitě jsem volal sanitku. Verdikt lékařů zněl jasně: má milovaná žena prodělala infarkt. Strávila pak dlouhé tři týdny v nemocnici, kde jsem ji každý den navštěvoval. S každou návštěvou a každým pohledem na mou unavenou ženu, která kvůli infarktu snad jako kdyby o dalších deset let zestárla, jsem si uvědomoval, že to je moje vina. To já jsem ji dohnal k infarktu.
Lituji toho, jak jsem se k ženě celý život chovat. Bral jsem ji jako samozřejmost. Vždycky jsem ji miloval, ale přesto jsem jí dlouhá léta tolik ubližoval. Strašně mě to mrzí, ale čas zpátky nevrátím. Jediné, co mohu své ženě i sám sobě slíbit, je, že ji teď budu na rukou nosit. A na jinou ženu už se ani nepodívám.
Autor: Nikol Kolomazníková
