Jiřina tráví u počítače většinu volného času. Její vrstevnice se věnují zahrádce, luštění křížovek nebo čtení. Ona se ale zamilovala do technologie. Především pak do komunikace s lidmi.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Bydlím v malé vesničce. Někam se dostat bez auta je tu prakticky nemožné. Autobusovou zastávku mám daleko od domu, a než někam dojdu o berlích, trvá to dlouho,“ svěřuje se.
„Občas mi sousedi s autem přivezou nákup, to je ale můj veškerý kontakt se světem. Tedy ten osobní. Přes sociální sítě jsem aktivnější, než si kdo dovede představit.“
Po smrti manžela už nemám žádné přátele
Dokud byl naživu Jiřinin manžel, jezdili spolu za známými. On měl řidičák, takže se snadno dostali, kam bylo třeba. Pravda ale je, že ani tak se Jiřina příliš nebavila.
„Obvykle jsem jela s ním, abych udržovala alespoň nějaký ten kontakt. On si povídal s přáteli a já spíš jenom přikyvovala. Byli to jeho přátelé, ne moji,“ uznává.
„Když můj muž zemřel, zůstala jsem sama. Došlo mi, že nemám kamarády. A tak jsem se oddala internetu. A najednou jsem zjistila, že je kolem mě spousta lidí, kteří jsou jako já.“
Povídáme si o všem možném i nemožném
Jiřina říká, že na internetu nehledá nic konkrétního. Chce si zkrátka jenom povídat s ostatními. Objevila profily mnoha žen i mužů, kteří nemají s kým sdílet zážitek z dobře vyluštěné křížovky nebo z přečtené knihy.
„Málokdo si uvědomuje, že i naše generace se dokáže s internetem naučit, pokud o něco jde. A nám jde o hodně. Nechceme zůstat sami. Nikdo nechce. Trávím sice hodně času u počítače, ale to proto, abych si měla s kým popovídat o tom, co dělám, když u počítače nejsem,“ vysvětluje.
Psaní i videohovory
Zpočátku se Jiřina bála a styděla se. Měla pocit, že si z ní lidé dělají legraci, a nevěřila, že si opravdu píše s lidmi stejného věku. Později ale kromě obyčejného chatování objevila i Skype.
„Když jsem zjistila, že mohu s někým komunikovat přes obrazovku, slyšet ho a zároveň i vidět, bylo to pro mě k neuvěření. Všechno jsem se musela naučit sama, nebyl nikdo, kdo by mi to vysvětlil,“ dodává.
„Zatímco přes den si s lidmi spíše píšu, večer se pak sejdeme, někdy třeba i v pěti, povídáme si o tom, co se za poslední dobu událo v našich životech, a i kdyby se zdálo, že toho kvůli počítači moc není, stále je o čem mluvit.
Čtěte také:
Adéla (29): V práci vyprávím své vášnivé historky. I vám prozradím, kde jsem k nim přišla
Nám starým lidem na hodinu zábavy vystačí i popis toho, jak si do budky na naší zahradě sedl datel,“ směje se. „Máme radost z maličkostí kolem sebe, ale i tak je potřebujeme s někým probrat.“
Jiřina dodává, že jí osobní kontakt vlastně ani nechybí. Má kamarády na internetu, a když se některý z nich rozhodne, že už s ní nechce mluvit, najde si brzy jiného. „Není to dokonalý život, ale mně se líbí a baví mě,“ dodává.
Autor: Šárka Cvrkalová
