Pepa se živil jako zedník. Nejprve pracoval ve stavební firmě, postupem času se osamostatnil a založil firmu vlastní. Zpočátku se zaměřoval na rekonstrukce rodinných domů, časem začal přibírat i rozsáhlejší stavby. Rekonstrukce starého hotelu byla výzvou, která ho nenechala chladným, a pustil se do ní s vervou.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Firma táhla za jeden provaz
„Chlapi vždycky fungovali jako jeden muž. Věděli, že jim dávám práci a poměrně slušně je živím a zároveň se k nim chovám slušně,“ konstatuje Josef a dodává: „Vážili si toho.“
Do práce chodili rádi, i když je často čekaly fyzicky náročné úkoly. Na opravu hotelu se všichni těšili. Šlo o jejich první větší zakázku a chtěli se blýsknout.
Zároveň je vzrušovala představa, že se budou pohybovat v tak staré budově, o které se ve městě povídalo, že v ní straší.
„Moje historii milující srdce plesalo a mezi zaměstnanci jsem měl v tomto ohledu spřízněné duše,“ vzpomíná Josef.
Průzkum přinesl nečekané odhalení
„Když jsme se pustili do prvního průzkumu hotelu, našli jsme spoustu zajímavých zákoutí,“ usmívá se Josef. „Nebylo ale tolik času se jimi zaobírat, rekonstrukce musela běžet kupředu.“
Teprve v jednom z posledních dnů si vyhradili čas na průzkum půdy, která zůstala v původní podobě. „Nevím, co jsme čekali, že tam najdeme, ale chtěli jsme si to místo prohlédnout,“ vysvětluje Josef.
A opravdu něco našli. V jedné duté cihle poblíž komína byla tajemná kovová schránka. Když ji vyjmuli a otevřeli, vypadlo na ně několik dokumentů, mincí a pár bankovek.
„Nevěřili jsme vlastním očím,“ dosud překvapeně vysvětluje Josef, „opravdu jsme našli ten poklad, ve který jsme doufali.“
Několik papírů, ale opravdu starých
Ve schránce byly staré dokumenty, které tam někdo uložil před více než stovkou let společně s tehdejšími penězi a vzkazem budoucím generacím. Bylo to vzrušující.
„Noviny z roku 1900 mě úplně odzbrojily,“ přiznává se Josef. „Mnohem zajímavější ale byla zpráva, kterou psal údajně jeden z tehdejších představitelů města těm, kteří tuto schránku najdou,“ vysvětluje Pepa.
Vzkaz byl plný naděje, že se lidé konečně mají lépe, nemusí se tak dřít a vynalezli léky na všechny tehdy nevyléčitelné nemoci. „Když jsem to četl, musel jsem se trochu smát, “ říká Josef. „Bylo to naivní a dojemné zároveň,“ uzavírá.
Schránku nakonec předali historickému ústavu, který ji pečlivě zdokumentoval a uložil ve svém archivu. „Jsem rád, že díky mně se schránka dostala do dobrých rukou a nebude zničena,“ konstatuje Josef. „A bůhví, kdo a kdy ji opět otevře.“
Autor: Kamila Mertlová
