Ženu jsem si vzal před třinácti lety. Tři roky jsme spolu žili, aniž bychom uvažovali o nějaké budoucnosti. Věnovali jsme se tomu, co bylo, plánování nikdy nebylo nic pro nás. Tři roky po svatbě mi oznámila, že čeká miminko. Ačkoli to bylo nečekané, oba jsme se na dítě velmi těšili.
Po několika návštěvách u lékaře se potvrdilo, že se můžeme těšit ne na jednu holčičku, ale rovnou na dvě. Evu a Kristýnku porodila moje žena bez komplikací. Já si vzal v práci několik hodin týdně navíc, aby mohla užívat mateřskou dovolenou a dětem se naplno věnovat bez starostí o finance.
Dělal jsem pro děvčata všechno, co jsem mohl
Zdroj: 123RF.COM
Nebyl jsem možná na dítě připravený, natož pak na dvě, ale rozhodl jsem se být dobrým otcem a zařídit rodině úplně všechno. Hlídal jsem je, když si má žena chtěla vyjít s kamarádkami. Když jsem nebyl v práci, pracoval jsem na dětském pokojíčku. Jakmile začaly holky chodit, věnoval jsem jim veškerý svůj čas. Obě byly už odmalička akční a moje manželka by je sama sotva zvládala, zvlášť potom, co znovu nastoupila do práce.
Rodina se pro mě stala tím nejdůležitějším v mém životě. S manželkou jsme se nikdy nepohádali, ve všem jsme se shodli, o děti jsme se střídavě starali, když byl ten druhý v práci. Zdálo se, že je všechno dokonalé. Dokud se u Evičky neprojevila vzácná dědičná choroba.
Zdroj: 123RF.COM
Začalo to vyrážkou a kašlem. Doktor nám řekl, že jde o dědičnou chorobu
Když se u Evy objevila vyrážka, mysleli jsme si nejprve, že jde o neštovice. Ale později začala kašlat, dokonce se u ní objevila zvýšená teplota a po několika vyšetřeních nám bylo oznámeno, že má netypickou dědičnou chorobu. Naštěstí se poměrně snadno vyléčila antibiotiky a dcera strávila jen dva dny na pozorování v nemocnici.
Jenomže dědičná choroba mi začala vrtat hlavou. Na internetu jsem vyhledal informace o onemocnění a zjistil, že já nebo manželka jsme museli v dětství nemocí projít také. U sebe bych si něco takového rozhodně pamatoval a ona nikdy o ničem podobném netušila. Rozhodl jsem se jí proto zeptat.
Mohla zapírat, ale řekla mi pravdu
Žena si mohla cokoli vymyslet. Mohla mi lhát o tom, že nemocí jako malá prošla. Ale ona se rozhodla raději mi říci pravdu. Prý bych se ji jednou možná dozvěděl tak jako tak. Oznámila mi, že děti nejsou moje. Dědičnou chorobu Eva získala od kolegy z práce, se kterým se moje žena jednou před jedenácti lety vyspala.
Trvalo dlouho, než jsem dokázal ženě odpustit. Byl jsem několik dní mimo domov, přemýšlel, zda jí dokážu ještě věřit. Jenomže je pravda, že se mi přiznala, projevila lítost a holky přece o ničem nevědí a za nic nemohou. Nakonec jsem se rozhodl dát své manželce druhou šanci a k rodině se vrátit. Doufám, že jsem neudělal chybu.
Autor: Nikol Kolomazníková
