Když se moje dcera toho dne vrátila ze školy, nesla v ruce kytičku. Bylo to pár drobných kopretin a k tomu cosi zeleného. S úsměvem ke mně nakráčela a kytičku mi předala. Udělala mi tím velkou radost.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Nezajímala jsem se hned, kde kytičku vzala. Vyrazily jsme společně do města a odpoledne jsme se věnovaly domácím úkolům. Teprve až následujícího rána, když jsem květině ve váze měnila vodu, mě napadlo se zeptat, odkud mi dcerka tu krásnou kytku vlastně přinesla.
Vždycky myslela na druhé
Dcera Simonka se vždycky snažila myslet na druhé dříve než na sebe. Odmalička jsme ji vedli k tomu, že se má k druhým lidem chovat s pokorou a úctou. Její povaha se začala projevovat už v době, kdy začala chodit do školky. Zatímco ostatní rodiče řešili, že se děti třeba nechtěly dělit o hračky a vznikaly tak mezi nimi rozepře či hádky, naše Simonka taková nebyla.
Ta by se naopak rozdala. Na jednu stranu jsem byla ráda, že je taková, jaká je. Na stranu druhou jsem ale byla kolikrát svědkem toho, jak se vzdala nějaké hračky jen proto, že ji chtělo jiné dítě. Přitom by nemusela, často mi jí bývalo líto.
Tu a tam mi cestou ze školy něco přinesla
Do školy a zpátky to má Simonka od domu kousek, od druhé třídy tak chodí sama. Čas od času mi něco přinesla. Někdy to byl kamínek, jindy pěkný list nebo větvička.
Nevadilo mi od ní tyto dary přijímat, ačkoli by se někomu mohlo zdát, že to byly naprosté zbytečnosti. Byla jsem ráda, že na mě ta moje malá holčička myslela a chtěla mi udělat radost.
Nenapadlo mně se zeptat hned, odkud tu kytičku má
Když mi toho dne přinesla kytičku, opět jsem si myslela, že ji sebrala někde po cestě u příkopu. Dala jsem kopretiny do vázy, a jelikož jsme měly ten den už nějaký program, ani jak jsem se o původ květiny nezajímala.
Nenapadlo mě se zeptat celý zbytek dne. Chodila jsem kolem květiny ve váze a vždycky se při pohledu na ní pousmála. To jsem ještě netušila, jak Simonka ke kytce vlastně přišla.
Řekla mi, kde kytku vzala, a já se zděsila
Následující ráno, zatímco jsem dceru chystala do školy, jsem se jí zeptala, kde den předtím vlastně kytičku našla. Aniž by se nad tím zamyslela, hned mi dala jasnou odpověď. A v té chvíli jsem se zděsila.
Simonka mi totiž řekla, že den předtím šla domů přes hřbitov. Ze školy vedou dvě cesty a jedna z nich vede právě tudy. Dcera zpravidla chodí tou druhou cestou, která je o něco delší. Den předtím se ale rozhodla, že si cestu zkrátí.
Kytičku viděla na jednom z hrobů a moc se jí líbila. Ve svých devíti letech nedomyslela, že tohle se nedělá. Když jsem rozdýchala prvotní šok, dceři jsem si vysvětlila, že se ze hřbitova nic nosit nesmí. Slíbila mi, že pokud mi někdy bude chtít přinést kytičku, na hřbitově už ji rozhodně brát nebude.
Autor: Natálie Kabourková
