V životě nastávají situace, kdy potřebujeme, aby se o nás někdo postaral, podal pomocnou ruku, když jsme na všechno sami a nedokážeme si pomoct. Kamil byl vždy ochotný pomoci a dočkal se jen onoho známého „za dobrotu na žebrotu“.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Hořké mládí bez táty
„Když jsem byl ještě malý kluk, můj táta nás opustil. Časem jsem pochopil proč. Bylo to kvůli mojí matce, která ho v podstatě odehnala svým přístupem k životu a také svojí sobeckostí,“ napsal nám čtenář v úvodu.
Když je otec opustil, Kamil žil se svojí matkou do svých osmnácti let. Po odchodu otce z domácnosti se věci jen zhoršovaly.
Po škole se rozhodl osamostatnit, protože se svojí matkou už také nemohl vydržet. „Celé studium si mě usurpovala jenom pro sebe, nemohl jsem nikam a pořád jsem musel jen pracovat doma a na zahradě.“
„Víte, já svého tátu teď už docela dobře chápu, moje matka je totiž sobecká a vyloženě pedant. Pořád je podle ní všechno špatně a nic jí není dost dobré.“
Nevyšel mi žádný vztah
Kamil žil sám a našel si přítelkyni, pokusil se ji představit matce, která mu však, stejně jako všechny vztahy i tento velice rychle rozmluvila. S každou dívkou se musel záhy po seznámení rozejít. Neměl sílu matce vzdorovat.
„Vždycky jsem matce podlehl a dal na její slova. Jedna dívka byla ze špatné rodiny, další zase na mě moc naléhala. Dneska už vím, že šlo jen o to, aby mě měla matka sama pro sebe. Asi si myslela, že jí jako syn nahradím manžela.“
Matka Kamila nakonec donutila vrátit se do rodného hnízda, a tak spolu dál obývali dům na vesnici s velkou zahradou sami dva.
Osudový pád mi otevřel oči
„Pár let zpátky, bylo to časně z jara, mě matka vyhnala na zahradu, abych ořezával náš ovocný sad. Bylo zrovna po dešti a mokro. Moc se mi do toho nechtělo, ale zase na mě začala křičet, že jsem budižkničemu a že jen ležím u televize.“
Kamil tedy vzal žebřík a na zahradu vyrazil. Netrvalo to dlouho a na mokrých příčkách žebříku se neudržel. „Pamatuji si jen, jak mi uklouzla noha, a pak jsem slyšel křupnutí. To jsem ještě netušil, že to byla moje holenní kost.“
Diagnóza zněla jasně, Kamil se dle vyjádření lékaře nesměl minimálně šest týdnů na nohu postavit. Pevně věřil, že když celý život matce se vším pomáhal, alespoň teď se ona postará o něj.
„Když jsem se vrátil domů z nemocnice, matka mi jen stroze oznámila, že si mám zajistit někoho, kdo tady se mnou bude, protože ona nehodlá kvůli mojí blbosti rušit dovolenou se svými kamarádkami.“
V Kamilovi se tehdy, dle jeho slov, něco hnulo a rozhodl se, že se opět postaví na vlastní nohy, tedy až se mu zahojí jeho zlomenina.
Autor: René Podhrázský
