Kde jsou hranice možností, které ještě zvládneme? Na tuto otázku si každý musí odpovědět sám. Někdy je potřeba tuto hranici najít pomocí zkušeností. Přesně tak to udělal i náš čtenář, který se dotkl svého vrcholu.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Vzpomínal jsem na svůj dobrodružný život
„Vždycky jsem býval tak trochu dobrodruh. Dříve mě hodně bavilo sjíždět divoké řeky, cestovat do neznámých krajů a přespávat venku. Postupem času, když se nám narodila vnoučata, se začal můj svět točit kolem nich a mojí víkendovou zábavou se stalo chytání dětí na skluzavce,“ říká.
Kamil se v práci seznámil s novým kolegou, který mu připadal jako jeho kopie, jen o pár desítek let mladší. Lukáš všem vyprávěl historky ze svých dobrodružných dovolených a Kamilovi se tak trochu postesklo po mládí a vzrušujícím životě.
„Jednou nám v kuchyňce u kávy Lukáš vyprávěl o tom, jak občas jezdí na ferraty. To jsou zajištěné cesty, kde si sice připadáte jako horolezec, ale celou cestu je natažené ocelové lano, které vás jistí, a nemusíte se tak bát, že spadnete někam do propasti,“ vysvětluje.
Lákalo mě zjistit, zda to dokážu
Kamila právě tahle možnost zaujala. „Už kdysi jsem přemýšlel, že bych si něco takového vyzkoušel. Mám sice strach z výšek, ale chtěl jsem se překonat a toho strachu se zbavit.“
Se svým kolegou se domluvili, že společně podniknou víkendový výlet za dobrodružstvím ve skalách. Když to Kamil oznamoval své manželce, spráskla ruce a řekla mu, že si má udělat dobré pojištění, protože se asi dočista zbláznil.
„Nenechal jsem si to rozmluvit. Potřeboval jsem zase cítit trošku vzrušení. Nakonec z toho ale byl takový zážitek, že by se ve mně krve nedořezal,“ přiznává Kamil.
Stačil jen jeden krok vedle a bylo to
Protože byl Lukáš v lezení po skalách už zběhlý, vydali se na dobrodružnou výpravu jen sami ve dvou. Na místě se u auta převlékli, připravili si jištění a všechno raději dvakrát zkontrolovali. Pak už je čekal pohled zezdola na vysokou skálu.
„Při tom pohledu jsem si na chvilku říkal, co tady vlastně vůbec dělám, ale ani mě nenapadlo si to rozmyslet. Vydali jsme se tedy na skálu a prvních dvacet minut to šlo celkem hladce,“ uvádí.
Zhruba v polovině cesty se ale obtížnost zvýšila a na Kamila čekala nejtěžší část. Jeho kolega už byl na druhé straně převisu a podporoval ho.
„Stačila jen chvilka nepozornosti, jeden krok na špatné místo a sjela mi noha. V tom okamžiku jsem se neudržel a rázem jsem visel na jisticím laně. Kopal jsem nohama a začal panikařit. V té chvíli mi hlavou proletěl celý život,“ dodává.
Chvíli trvalo, než se uklidnil a za pomocí svého kamaráda se mu podařilo dostat se zpět na skálu, kde se už pevně držel. „Nakonec jsem celou cestu dokončil, ale dával jsem si dvakrát větší pozor. Někdy bych si to chtěl zkusit zase, ale do té doby si myslím, že si ještě užiju pár víkendů na skluzavce s vnuky,“ říká s úsměvem.
Autor: René Podhrázský
