S tátou jsme měli odjakživa moc krásný vztah. Byla jsem jedináček a veškerá pozornost rodičů připadala jen mně. Táta pro mě byl vzorem, nejdůležitější muž v mém životě. Jeho odchod mě velmi zasáhl. Když zemřel, jako by společně s ním odešel i kus mě.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Kdo ztratil milovaného člověka, moc dobře ví, jak to bolí. Já dokonce měla pocit, že se přes to nikdy nepřenesu. Snažila jsem se být siná kvůli mamince. Byla jsem si jistá, že to nese mnohem hůře nežli já. Brzy jsem se ale začala přesvědčovat o tom, že tomu možná ani zdaleka tak není…
Chtěla jsem pro ni být opora
Moje mamka byla vždycky klidná, milující a pečující. Milovala jsem příběh o tom, jak se naši seznámili, a nechávala jsem si ho často vyprávět. Rodiče jsem milovala nadevše.
Když táta zemřel, chtěla jsem být mamince oporou. Věděla jsem, jak moc ho milovala, byl to její první životní partner. Láska na celý život… Alespoň tak si to plánovali.
Ačkoli mi táta hodně chyběl, byla jsem si jistá, že mámě chybí dvakrát tolik. Myslela jsem si, že se bude z jeho odchodu vzpamatovávat hodně dlouho. Jenže ani ne tři měsíce poté, co už tu táta nebyl, se moje máma začala chovat jinak.
Tohle nebyla ona
Nepoznávala jsem člověka, který mě vychovával a ke kterému jsem vzhlížela. Když jsem u mamky doma poprvé potkala cizího muže, zaskočilo mě to. V mých očích to bylo moc brzy.
Ani ne měsíc nato jsem u ní potkala dalšího muže. O týden později z jejího bytu vyšel zase někdo cizí. Bylo to je pár měsíců poté, co pohřbila muže svého života, pro kterého žila, a najednou bylo v jejím životě těch mužů nějak moc.
Tohle nebyla moje máma. Nejenže se u ní doma střídali muži jako ponožky, čehož jsem si všimla nejen já, ale i sousedky, které to samozřejmě nenechaly bez poznámky, ale její chování bylo stále horší. A já se za svoji matku poprvé v životě musela stydět.
Co se s ní stalo?
Jednou jsem ji potkala ve městě. Měla na sobě krátkou sukni a boty na vysokém podpatku. Máma, která odjakživa nosila kecky a sukni nebo šaty na ní člověk viděl, jen když k tomu byla nějaká speciální příležitost.
Vedla se za ruku s nějakým mužem. Opět někdo nový, viditelně mladší než ona. Nestačila jsem se divit, když jsem se k ní ještě ten večer stavila, protože jsem jí něco vezla, a ona mi otevřela v županu a za ní stál zase úplně jiný muž. Nebyl to ten, se kterým jsem ji viděla odpoledne.
Ptám se, co se to stalo s mojí mámou? Proč se chová tak zvláštně? Je to její způsob, jak se vyrovnat se ztrátou muže, se kterým strávila tolik let?
Autor: Natálie Kabourková
