Každý malý kluk si rád hraje na piráty, zbojníky a další hrdiny, kteří umí zacházet se zbraněmi. Proto také existují dětské dřevěné meče, plastové pistolky a dětem uzpůsobené bezpečné zbraně na hraní. Jenže Karlův syn Jáchym si v devíti letech s plastovými hračkami nevystačil.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Když jsem byl malý kluk já, taky jsem si hrál s meči. Tedy spíš s klacky. Pamatuji si, že soused byl truhlář a můj kamarád měl vždycky krásné meče, zatímco já si svázal dva kusy větví a záviděl jsem mu,“ vypráví Karel.
„Chtěl jsem, aby byl můj syn hrdý, takže jsem mu vyráběl luky, šípy i dřevěné meče. Z nějakého důvodu je ale vždy, když běžel k sousedům, nechal doma. Jednoho dne mi řekl proč.“
Nebezpečná zábava
K sousedům si Jáchym podle Karla chodil hrát poměrně často. Čtenář dodává, že by ho ani nenapadlo, čím se tam mohou dva devítiletí kluci bavit. Jednoho dne ale přišel Jáchym domů se škrábancem na tváři.
„Hrdě mi oznámil, že ho trefilo jakési naostřené kolečko, kterým házel na terč. Ptal jsem se ho, jak vypadalo. Popsal mi ho a dodal, že házel na terč i nožem a sekerou. Šel jsem se hned zeptat souseda, zda je to pravda.“
Už při vstupu do dvora Karlovi došlo, že si Jáchym nevymýšlí. U stromu byl totiž dřevěný terč a v něm zapíchaných několik ostrých nástrojů. Karel pozdravil souseda a ptal se ho, zda si se sekyrkami a noži děti opravdu hrají.
Nepřišlo mu to divné
Karla hodně zaskočilo, když soused jen pokrčil rameny. Prý je to pro chlapce skvělá zábava, protože se naučí mířit, zacházet s nástroji, pobaví se a dostanou ze sebe nějakou tu energii.
„Když jsem se ho snažil přesvědčit, že je to nebezpečné, protestoval. Prý se klukům nikdy nic nestalo a není možné, že by se pod jeho dozorem zranili. Poukázal jsem proto na Jáchymovo zranění a on mě opět zaskočil.
Řekl, že to se muselo stát, když zrovna nikdo nebyl doma. Jako kdyby to snad byla omluva, že odjel s manželkou na nákup a nechal chlapcům na dvorku tunu ostrých nástrojů na hraní.“
Nechápe, proč už ho k sousedům nepustím
Karel se rozhodl, že Jáchym už si k sousedům nebude chodit hrát. Vysvětlil mu, že je to nebezpečné, ale devítiletý chlapec to obrečel. Několikrát se snažil otce přesvědčit, aby si to rozmyslel.
„Jsem možná přísný, ale nepustím ho. Nechci, aby se mu něco stalo. Nabídl jsem mu, že může přijít s kamarádem k nám. On ale protestoval, že jeho kamarád by se u nás s dřevěnými meči nudil.
Snažil jsem se, ale nakonec jsem stejně ten méně stylový otec. Chtěl jsem pro syna to nejlepší, ale v jeho očích jsem jen tyran, který ničemu nerozumí.“
Karel doufá, že Jáchym brzy vyroste z trucování a pochopí, proč se jeho otec zachoval tak, jak se zachoval. Snad mu za to jednou poděkuje, prozatím je ale jenom malý naštvaný ublížený chlapec.
Autor: Šárka Cvrkalová
