Karel byl radostí bez sebe, když zjistil, jaké štěstí ho potkalo. Brzy poté, co se tu skutečnost dozvěděl, ho čekalo nemilé překvapení, se kterým se teď musí nějak vypořádat.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Byla smutná, že odjíždím
„Pamatuji si na svoji tetu docela dobře. Jako malý jsem s ní a její rodinou jezdíval často na chalupu. V dospělosti jsem u ní dokonce i nějakou dobu bydlel, než jsem si našel podnájem,“ uvádí.
Jeho teta pro něj možná znamenala více než jeho matka, která o něj nejevila velký zájem. „Opustila nás, když nám bylo asi deset. Táta říkal, že prý utekla s nějakým motorkářem.“
Karel přirostl své tetě k srdci a ona těžce nesla, když se rozhodl přestěhovat na druhou stranu republiky za prací. Řekla mu, že kdyby potřeboval, může se za ní kdykoliv vrátit zpět.
Má mě ráda víc, než jsem myslel
„Ze začátku jsme si volali a psali dopisy. Jenže jak to tak bývá, postupně naše komunikace utichla a poslední tři roky jsem o ní nic nevěděl,“ říká.
Karlovi po delší době přišel od jeho tety dopis, ve kterém stálo, že musí přijet. „Měl jsem strach, že se s ní něco děje, tak jsem tam jel. K mému údivu mi řekla, že vyhrála velkou sumu peněz v loterii. Ale opravdu hodě. Řekla mi, že se se mnou chce podělit.“
Karel měl hluboko do kapsy, a když zjistil, kolik jeho teta vyhrála, nabídku přijal. „Byl ze mě najednou boháč. Nemohl jsem tomu uvěřit,“ odhaluje.
Seběhli se na mě jako supi
Náš čtenář byl radostí bez sebe a najednou si užíval okázalý život, o jakém se mu do té doby ani nesnilo. Pozval své přátele na drahou dovolenou a taky do drahých restaurací.
„Chtěl jsem se se všemi podělit, jenže pak mi došlo, že je jim to málo. Brzo za mnou začali chodit nejen přátelé, ale i známí, kteří se dlouho neozvali. Všichni najednou potřebovali peníze a slibovali hory doly za to, když jim půjčím na nové auto, kuchyňskou linku nebo rekonstrukci domu,“ svěřil se.
Nejdřív mu bylo hloupé se nepodělit, jenže úspory rychle ubývaly a jemu záhy zbyla jen půlka z jeho jmění, které dostal darem. „O pár přátel jsem kvůli tomu už přišel. Vždycky se urazili a už se neozvali, když jsem je odmítl. Myslím si, že to nebyli praví přátelé. Přemýšlím, že si nechám jen něco málo a zbytek dám na charitu, abych měl zase svůj starý život,“ uzavírá.
Autor: René Podhrázský
