Když se řekne domácí násilí, většina lidí si už tak nějak automaticky představí muže, který ubližuje ženě. U nás doma tomu ale bylo naopak. Za zdmi našeho rodinného domu jako by se naše role otočily a já se stal obětí. Moje manželka si na mě totiž vybíjela zlost.
Na první pohled spořádané manželství
Aničku jsem poznal na škole. Chodila o ročník výš než já a dohromady nás dala náhoda. Naši společní přátelé si totiž vyrazili na rande a nás dva s sebou vytáhli jako dva křeny. Slovo dalo slovo a my se dali celkem rychle dohromady. Pak to šlo ráz na ráz: svatba, první dítě, stavba rodinného domu, druhé dítě a jedno výročí za druhým.
Anička byla v naší rodině vůdčí typ. Jasně, kalhoty jsem sice oficiálně nosil já, ale jen málokdo věděl, že za dveřmi našeho domova panuje ženská ruka. Na první pohled jsme působili jako spořádaná rodinka a manželé, kteří mají dokonalý vztah. Pravda ale byla někde úplně jinde.
Uměla se naštvat
Moje žena je o dva roky starší než já, což mi ale nikdy nevadilo. Podle mě je věk jen číslo a ve vztahu k mojí ženě pro mě nehraje žádnou roli. Jiné je to ale s našimi povahami. Zatímco já jsem klidnější a jen tak něčím se nenechám vytočit, moje manželka je výbušná. S oblibou říkám, že je jako sirka – stačí škrtnout a už hoří. Nejednou jsem byl svědkem toho, že se pořádně naštvala, a když už k tomu došlo, lítaly třísky.
Zdroj: 123RF.COM
Byla pracovně vytížená a komplexy si hojila na mě
Manželka pracuje jako vedoucí jednoho obchodního řetězce. Je tedy pracovně poměrně vytížená, často jezdí po republice, kde kontroluje jednotlivé prodejny, účastní se školení a dalších pochůzek, které k její pracovní pozici patří.
Kdykoli se z práce vrátila naštvaná, odnesl jsem to já. Když ji v práci někdo vytočil, vybila si zlost na mně. Když jí něco nešlo, byl jsem první, kdo to schytal. Když jsem od ní dostal první facku, naivně jsem si myslel, že to byl jen zkrat. Že toho měla hodně a ujelo jí to. Jenže pak se to opakovalo a mně došlo, že to nebyl jen zkrat. Stal jsem se jejím hromosvodem.
Bál jsem se vlastní ženy
Situace dospěla až do takové fáze, kdy jsem se začal bát své vlastní ženy. Zní to bláznivě, že? Ale bohužel přesně tak to bylo. Děsil jsem se chvíle, kdy se manželka měla vrátit domů z práce. Bál jsem se, jestli jí v práci někdo nenaštval, protože to by znamenalo, že si to vybije na mně – facky, nadávky, házení talířů. To všechno jsem velmi dobře znal.
Nikomu jsem se ani slovem nezmínil, co se u nás doma děje. Svěřit se třeba kamarádovi? Tak to ani omylem, strašně bych se styděl! A kdo ví, třeba by mi ani nikdo nevěřil. Moje žena přece byla tak drobná a jemná. Cožpak by byla schopna něčeho takového? To byste se divili.
Autor: Nikol Kolomazníková
