Plavání byl vždycky můj nejoblíbenější sport a voda můj živel. Nikdy jsem nebyl na kolektivní sporty, nebavilo mě honit se třeba za míčem ve skupině upocených kamarádů. Získal jsem možnost pracovat, jako plavčík a šel jsem do toho.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Vždycky jsem se těšil na sezónu
Zima pro mě byla vždy tak trochu utrpením. Nemám rád, když jsou venku břečky, sychravo a vlastně ani zimní radovánky na lyžích mě nelákají.
V zimním období si rád zajdu do vyhřátého vnitřního bazénu, kde můžu trénovat. Nejraději ale plavu v létě venku, když svítí sluce a já si můžu vychutnávat ten parádní pocit.
Jako student jsem jezdíval na plavecké závody a moje úspěchy sahaly docela vysoko, alespoň na naše poměry. Jak už to tak ale bývá, s postupujícím věkem šly i ty výkony dolů a já se spokojil s tím, že plavání zůstane jen mým koníčkem.
Příležitost, která se neodmítá
Před letní sezónou jsem potkal kamaráda, který mi řekl, že jeho známý, který provozuje koupaliště, hledá na léto plavčíka. Chvíli jsem přemýšlel, jak by se dala tahle brigáda skloubit s mojí prací, kterou dělám na plný úvazek. Rozhodl jsem se využít své volné dny. Vidina práce v prostředí, které miluji, mi nedala spát a já se těšil na léto.
O pár měsíců později už jsem se procházel po koupališti a před zraky spoře oděných žen v plavkách se zúročily moje snahy o vypracované tělo. Prostě po mně pokukovaly a já si to užíval.
Nepřipadal jsem si jako nějaký hrdina
Měl to být den jako každý jiný. Postával jsem u bazénu, popíjel nealkoholické mojito, užíval si parný den a pozoroval spokojené plavce. Občas jsem píšťalkou upozornil neukázněné mladíky, kteří skákali z kraje bazénu, což je zakázané.
Koutkem oka jsem zpozoroval malou holčičku, která si hrála na okraji hlubokého bazénu pro dospělé. V tom okamžiku do něj samozřejmě spadla a malýma ručičkama začala ve vodě máchat kolem sebe.
Samozřejmě jsem neváhal, skočil za ní a vytáhl ji ven. Vedle bazénu jsem ji zabalil do své osušky a jako malého skřítka jsem ji nesl k dece, na kterou mi ukázala. Její maminka byla samozřejmě vyděšená z toho, co se stalo, protože šlo jen o chvilku nepozornosti.
Ta maminka se jmenuje Monika. Za záchranu své dcerky mě pozvala na další nealko drink a dlouho jsme si pak povídali. Později jsme se dali dohromady a malá Adélka už se pokaždé těší, až ji „strejda“ zase vezme do vody a naučí něco nového.
Autor: René Podhrázský
