Příběh, který nám zaslal čtenář Karel z Olomouce prostřednictvím e-mailu, je pro něj natolik citlivá záležitost, že o něm nemluvil ani se svými nejbližšími. Rozhodl se s ním ale svěřit nám.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Rodina je pro mě na prvním místě
Karel se svou ženou a syny žije v rodinném domě. Matka mu zemřela, když byl malý, a bratr podlehl těžké nemoci vloni.
„Kromě ženy a dětí mám na světě už jen tatínka. Právě proto je pro mě rodina mimořádně důležitá. Každou neděli k nám táta jezdí na oběd, jdeme na procházku a povídáme si,“ vypráví Karel.
Jako automechanik často dělá melouchy i mimo autodílnu. Baví ho to a zároveň si přivydělá.
„Peníze z melouchů dávám do jednoho hrnečku v kuchyni. Šetříme si tam na dovolenou.“
Nemohl jsem se dopočítat
Když jednou obsah hrnečku přepočítával, přišlo mu, že je tam méně, než by mělo být. „Asi jsem se přepočítal, jsem už hlava děravá“ myslel si Karel, a tak si pro jistotu začal psát částky, které tam vložil.
Za nějaký čas si úspory přepočítal znovu a částka skutečně neodpovídala jeho poznámkám. Chyběly tam zhruba dva tisíce.
„Ptal jsem se ženy, jestli si tam nebrala nějaké peníze, ale prý ne. Takže to museli být kluci, respektive starší Kuba, protože čtyřletý Miki by se k hrnečku nedostal, ani kdyby vylezl na štafle,“ dedukoval Karel a začal se obávat, že z Kuby roste grázl.
Podezíral jsem syna, ale viníkem byl někdo jiný
„Když k nám v neděli zas přišel táta na oběd, svěřil jsem se mu, že nám Kuba bere peníze. Chtěl jsem poradit, jak to řešit.“
Jenže tatínek se místo udílení rad rozbrečel a přiznal Karlovi, že peníze mu několikrát vzal on sám.
„Omlouval se tak moc, až mi to bylo trapné. Vyprávěl mi, že mu před několika měsíci zvedli nájem a jemu po jeho zaplacení zbude z důchodu pouhá tisícikoruna, která tak tak pokryje nákup jeho léků.“
Když se mi přiznal, bylo mi do breku
Tatínkovi už nezbývaly na jídlo skoro žádné peníze a styděl se Karlovi přiznat, v jaké situaci je.
„Bál se, že jsem naštvaný, ale jak bych mohl. Vždyť je to můj táta, který se o nás staral po smrti mámy. Spíš mě mrzelo, že jsem si jeho problémů nevšiml sám,“ dodává Karel, který se rozhodl tatínka přestěhovat k nim do domu.
Autor: Jana Janáčková
