Osud to v životě pana Karla a jeho ženy Lady zamíchal tak, že jim bylo dopřáno pouze jedno dítě. Ačkoli se s ženou několik let marně snažili, jejich dcera Lenka zůstala jediným potomkem. Sourozenec jí dopřán nebyl.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Pan Karel je naším čtenářem již delší dobu. Až nyní se ale rozhodl, že i on přispěje svojí troškou do mlýna. Podělil se s námi o svůj příběh, ve kterém se svěřil, že z jeho jediné dcery vyrostl sobecký člověk.
Manželka si přála velkou rodinu
Vždycky jsem věděl, že moje žena Lada touží po velké rodině. Ona sama pocházela z osmi dětí a přála si, aby i ona měla více jak jedno dítě. Často jsme spolu plánovali, že těch dětí budeme mít minimálně pět.
Po šesti letech našeho vztahu, kdy jsme se po třech letech vzali, se nám narodila první dcera Lenka. Od začátku to byl náš miláček, na kterého jsme nedali dopustit. Přáli jsme si k ní ještě sourozence.
Marné roky snažení o další miminko
Žena i já jsme chtěli, aby děti mezi sebou neměly příliš velký věkový rozdíl. Proto jsme se o dalšího potomka začali snažit v době, kdy byl dceři jeden rok. Doufali jsme, že to vyjde a že mezi sebou budou mít krásný sourozenecký vztah.
Jenže miminko se nedařilo. Zkoušeli jsme to několik let, během kterých sice Lada několikrát otěhotněla, ale bohužel vždy o miminko přišla. Příčin bylo několik a vždy nás to oba velmi zarmoutilo.
Přestali jsme se snažit a místo toho se soustředili na dceru
Po pěti letech snažení jsme to vzdali. Lékaři ani manželce nedoporučovali, aby se o dalšího potomka, vzhledem ke všem neúspěšným pokusům, pokoušela.
Místo toho jsme se začali více soustředit na naši dceru. Vzhledem k tomu, že byla jedináček, měla úplně všechno, na co si vzpomněla. Byla naše jediné dítě a my jsme ji podle toho patřičně rozmazlovali. Nyní již vím, že toho rozmazlování bylo až příliš.
Už během dospívání jsem si všímal, že je dcera sobecká
Roky plynuly a naše dcera rostla. Stále jsme ji zahrnovali nejen naší pozorností, ale prakticky úplně vším, co si přála. Postupem času jsem si začal všímat, že se z ní stává sobec.
Nechtěla se dělit o hračky. Všechno chtěla jen pro sebe. Usmyslela si, že ona je jediná na světě, možná to bylo tím, že podobně jsme k ní přistupovali my s ženou.
Vyrostla z ní sobecká ženská
Nyní je naše dcera Lenka dospělá žena a já vidím, jak moc negativně se na ní způsob a styl naší výchovy podepsal. Ačkoli bych to nepřiznal nahlas, vychovali jsme z našeho jediného dítěte pěkného sobce, který myslí jen na sebe.
Dcera si neuvědomuje, že to mnohdy přehání a že se svět netočí jen kolem ní. Jak by taky mohla? Celý život v tom vyrůstala, je to naše chyba. Naši výchovu už ale bohužel zpět nevezmu, nyní jen mohu uznat, že jsme to celé pojali špatně.
Autor: Natálie Kabourková
Názor odborníka
Jednou z hlavních rolí rodičů by mělo být připravit dítě na úspěšné fungování ve společnosti. Jsme totiž tvorové, pro které je společnost ostatních lidí nepostradatelná. Výchova by tedy měla směřovat k tomuto cíli, protože kde jinde než ve společnosti bude náš potomek hledat přátele, práci nebo budoucího partnera?
Formování naší osobnosti začíná již v brzkém věku ještě, než dokážeme vyslovit naše první slova. Je například dokázána spojitost, že na základě toho, jakou má nemluvně vazbu se svou matkou, bude v budoucnu přistupovat ke vztahům obecně, a tedy i k partnerským vztahům. Je potřeba být obezřetný a přistupovat k výchově zodpovědně
Dítě potřebuje pravidla stejně tak jako svobodu. Někdy se můžeme svým potomkům snažit dopřát to nejlepší a dát jim co největší volnost bez pravidel, avšak tím jim do budoucího života výrazně škodíme. Takový sobec zažije později v životě šok, když zjistí, že se svět skutečně netočí kolem něho a je nucen se podřizovat autoritám a pravidlům (ve škole, práci, vztahu, ve světě). To může vést ke spoustě psychickým problémům, protože takový člověk není z dětství vyzbrojen se s takovou situací vypořádat. Jak se říká: “Co se v mládí naučíš, to ve stáří nezapomeneš.” A čím déle jsme na něco zvyklí, tím hůře se potom vyrovnáváme se změnou. Je tudíž nutné se takovou situaci naučit vyřešit již v dětském věku, kdy je člověk nejreceptivnější. A je snadnější se vypořádat s malým dítětem, které se na truc začne válet po zemi a řvát, než když to samé udělá jako dospělý jedinec v bance.
