Jako malý kluk jsem s rodiči a sourozenci vyrůstal v menší vesnici. Bylo tam všehovšudy asi třicet dětí a mezi sebou jsme se dobře znali. Ze svých dětských let si pamatuji zejména jednu kamarádku, která bydlela jen dva domy od toho našeho – Marušku. Jako malý kluk, mohlo mi být asi deset nebo jedenáct let, jsem se do ní zamiloval. Byl jsem ale příliš stydlivý na to, abych jí o svých citech cokoli řekl. Než jsem se stihl vyslovit, Maruška se i s rodinou přestěhovala a já už ji nikdy neviděl.
Celý život jsem na ni myslel
Ačkoli se často říká „sejde z očí, sejde z mysli“, pokud šlo o Marušku, neplatilo to. Roky sice plynuly, ale já na ni stále myslel. Nemohl jsem ji dostat z hlavy na střední ani na vysoké škole. Měl jsem několik známostí, ale Maruška zkrátka měla v mém srdci jisté místo a žádná z dívek a žen, které mi během života přišly do cesty, jí to místečko nemohly vzít. Bylo prostě její.
Určitě to byla ona
Před rokem jsem se zrovna vracel z práce. Každý den jezdím tou samou trasou tramvají, je to už taková rutina. I toho dne jsem jel tramvají číslo dvanáct a cestu jsem si krátil četbou novin. V tramvaji bylo narváno k prasknutí, lidi se tlačili, hlava na hlavě. A pak jsem zaslechl hlas, který mi přišel povědomý. Viděl jsem zezadu jistou ženu, jak děkuje mladíkovi, který ji šlechetně pustil sednout. Ačkoli jsem dané dámě neviděl do očí, byl jsem si více než jistý, že je to Maruška. Moje Maruška, která mi tak nečekaně zmizela ze života.
Zdroj: 123RF.COM
Opět jsem jí hleděl do očí
Pár dní nato jsem ten hlas zaslechl znovu a tentokrát jsem se rozhodl, že ho nenechám jen tak zmizet. Skrze lidi v tramvaji jsem se doslova probojoval až k dámě, které patřil mně tolik povědomý hlas. Když se na mě otočila, opět jsem hleděl do těch očí, které jsem tak dobře znal a které jsem jako malý kluk miloval. Měl jsem pravdu, byla to ona. Po tolika letech jsem opět stanul tváří v tvář Marušce.
Zdroj: 123RF.COM
Toho dne jsem díky ní přejel svoji zastávku, ale nevadilo mi to. Vystoupili jsme a zašli společně do kavárny. Měli jsme si tolik co říct! Nehlídal jsem čas, z toho krásného okamžiku mě vyrušil až zvonící mobil. Volala moje žena. A veškerá atmosféra byla rázem ta tam.
Měl jsem ženu, ale…
Od toho okamžiku, kdy jsem strávil půl dne se svojí dávnou láskou, jsem Marušku z hlavy nedostal už vůbec. Byl jsem ženatý, měl jsem rodinu, ačkoli moje děti už byly dávno dospělé, ale Maruška mi stále ležela v mysli. Nemohl jsem na ni přestat myslet. Musel jsem jednat.
Prostě jsem to zkusil. Když jsem Marušku po tolika letech zase viděl, uvědomil jsem si, že moje city k ní nevyprchaly. Naopak, byly ještě intenzivnější. A tak jsem to zkusil. Tentokrát už jsem si Marušku utéct nenechal a ke svým citům se přiznal. Opětovala je a já se rozvedl s manželkou. Nyní žiji se svou dávnou dětskou láskou, která ve mně dřímala tolik dlouhých let.
Autor: Nikola Kolomazníková
