O tom, že láska kvete v každém věku, ví své i pan Karel. Jeho srdce si dokázaly získat jen dvě ženy – nejdříve manželka Jarmila, o kterou ale vlivem osudu přišel, podruhé si Karlovo srdce pro sebe ukradla Světlana, se kterou opět prožíval šťastné chvíle. V cestě jejich společné lásce ale stála rodina pana Karla, která mu nedokázala odpustit, že se po smrti manželky opět zamiloval.
Poslechněte si, jak Karel bojoval o lásku i přízeň svých nejbližších!
Smrt manželky mě hluboce zasáhla
„Moje žena byla úžasná. Strávili jsme spolu nádherných 35 let. Během těch jsme prožívali světlé i stinné chvíle, ale vždy jsme tu byli jeden pro druhého. Když manželce zjistili rakovinu, byl jsem připravený stát po jejím boku, ať se bude dít cokoli. Na nemoc bohužel přišli pozdě, Jarmila už měla metastáze na páteři a její stav se velmi rychle zhoršoval,“ vypráví pan Karel a v jeho očích se zračí bolest.
Zdroj: 123RF.COM
„Velmi mě to bolelo, ale snažil jsem se být silný. Moje žena to potřebovala, musel jsem být její opora a jistota, že všechno bude v pořádku,“ vysvětluje a na závěr dodává, že oba dva stejně tušili, že konec na sebe nenechá dlouho čekat.
Člověk se vzpamatuje, ale nezapomene
Po krátké odmlce pan Karel se svým vyprávěním pokračuje. Necháváme mu čas, je na něm vidět, že ho smrt manželky stále velmi tíží. Není se čemu divit, vždyť společně strávili dlouhých pětatřicet let.
„Člověk se sice po určité době vzpamatuje, ale nikdy nezapomene,“ pokračuje příběh pana Karla, který již brzy dostane trochu světlejší barvy.
„Trvalo nějakou dobu, než jsem se opět naučil na svět trochu usmívat. Bylo mi tehdy 58, ale ani zdaleka jsem se nepovažoval za staříka těsně nad hrobem. Po odchodu manželky jsem se proto i nadále snažil žít – nikoli jen přežívat.“
Opět jsem pocítil lásku
Zdroj: 123RF.COM
„Krátce po mých 59. narozeninách jsem poznal Světlanu. Zajiskřilo to mezi námi okamžitě, dokonce i navzdory věkovému rozdílu, který mezi námi panoval. Světlaně totiž bylo jen 40 a můj věkový náskok byl zkrátka znát. A pak jsem se rozhodl. Opět jsem si dovolil pustit lásku do svého života a se Světlanou jsme začali tvořit pár.“
Rodina mi to nemůže odpustit
„Konečně jsem se zase začal cítit šťastný,“ usmívá se pan Karel a je na něm vidět, že zrovna to je ta část příběhu, která by se dala považovat za happy end. Už by člověk čekal, že teď přijde jen to dobré, jenže to by se pan Karel nesměl zamračit a se smutkem v hlase dodat, že jeho rodina nové lásce nepřála.
„Světlanu nepřijali, od samého začátku jí dávali najevo, že v naší rodině nemá co dělat,“ pokračuje. „Moje děti jí nemohly přijít na jméno, odmítaly se s ní stýkat. Světlana to samozřejmě vycítila a byla z toho hodně zklamaná,“ přiznává a povzdechne si. Nás přemáhá smutek, že panu Karlovi jeho rodina nedopřála, aby byl po smrti ženy opět šťastný a veselý.
Vypravování pana Karla skončilo odhodláním, že se o svou lásku popere. Dle jeho slov mu nikdo a nic nezabrání v tom, aby svá poslední léta strávil po boku ženy, která ho opět naučila milovat, i když si myslel, že nikoho jiného, než svoji ženu milovat nedokáže. Nám nezbývá, než panu Karlovi a jeho přítelkyni Světlaně popřát hodně sil, aby se společně dokázali postavit nepřejícné rodině.
Karel, Ostravsko
Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
Pan Karel má právo na to být šťastný. To si musí uvědomit jednak on a jednak jeho rodina. Jestliže má rodina pana Karla ráda, měla by chtít, aby se měl co nejlépe. To z jejich strany znamená i přijmout Světlanu.
Lze pochopit, že po 35letém vztahu bude rodina vnímat nově příchozí Světlanu jako cizince. Jak se říká, zvyk je železná košile. Avšak i železnou košili je nutné někdy sundat. Ze strany rodiny to může vyžadovat čas, nelze totiž v tomto případě očekávat přijetí otevřenou náručí. Avšak je zapotřebí, aby si k sobě postupně nacházeli cestu malými kroky.
