Nejspíš každý z nás někdy potkal na ulici někoho, kdo mu už z dálky přišel nesympatický, a raději jsme se mu proto vyhnuli. Kristýna nikdy neměla předsudky a ani problém poradit si s lidmi, kteří ji v opilosti prosili o telefonní číslo. Jak sama říká, když chodíte domů v noci, občas narazíte na podivíny. Proto ji zaskočilo, že nejhorší setkání zažila za bílého dne.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Šla jsem jenom na obyčejný nákup. Byla sobota odpoledne, normální den, rozhodně bych nečekala, že potkám nějakého podivína. Konkrétně tedy spíš podivínku. Jela naproti mně s kočárkem a nejdřív jsem si myslela, že mě jen mine,“ popisuje Kristýna.
„Jenže když byla asi dva metry ode mě, začala na mě mluvit. Vyndala jsem si sluchátka z uší a požádala ji, aby zopakovala, co říkala. Nikdy dřív jsem ji ve městě neviděla a myslela jsem, že se ptá na cestu. Ale její slova mě zaskočila.“
Paní, vraťte mi to dítě
Kristýna nejprve nevěřila svým uším. Žena jí několikrát zopakovala, že přišla o dítě a chce, aby jí ho vrátila. „Opakovala stále dokola, že jsem jí sebrala dítě. Říkala mi, že ho měla ještě před pár minutami v kočárku, ale teď tam není.
Neustále mi říkala: „Paní, vraťte mi to dítě.“ Když jsem se podívala do kočárku, byla v něm jenom špinavá deka a plastová láhev. Několikrát jsem ženě důrazně zopakovala, že je asi opilá, pak jsem se ji pokoušela ignorovat.
Ona ale stále mluvila a odmítala mě nechat odejít. Že prý zavolá policii, protože kradu lidem děti a pak se ani neumím chovat a říct jim, kam jsem je zamkla. S odstupem času si myslím, že nebyla jen opilá,“ popisuje Kristýna.
Nakonec se Kristýně podařilo pokračovat v cestě do obchodu. Divný pocit z toho ale měla ještě půl hodiny po tom, co z místa odešla. Když pak nakoupila a vracela se domů, doufala, že bude žena už pryč.
„Seděla v parku pod stromem, v prázdném kočárku houpala deku a něco si broukala. Když jsem šla okolo ní, podívala se na mě a řekla mi, že jsem jí ukradla určitě i to dítě před třemi lety a teď ho někde schovávám,“ píše čtenářka.
Nejspíš byla vyšinutá
Když Kristýna pokračovala v cestě a ženy si nevšímala, zaslechla za sebou ještě další výčitky. „Prý jsem jí sebrala i domov a jídlo. A neumím se ani otočit a do očí jí říct, co mi na ní vadilo,“ popisuje.
„Otočit se a něco jí říct jsem opravdu chtěla, ale nemělo by to cenu. Ta ženská rozhodně netušila, o čem mluví. Bylo mi jasné, že je buď opilá, zdrogovaná, nebo má nějaké mentální postižení. V prvních dvou případech si za svoje problémy může sama.
Pokud by platil ten třetí, nejspíš by měla mít někoho, kdo by se o ni postaral. Není ale na mně, abych takovou situaci řešila. A tak jsem to nechala být a doufala, že se s paní už nikdy nepotkám.“
I když Kristýna říká, že se mnohokrát v noci setkala s horšími lidmi, tahle žena s prázdným kočárkem jí utkvěla v paměti nejvíc. Pravděpodobně její hlas už nikdy nezapomene a ještě nějaký čas bude mít noční můry o ukradených dětech.
„Bylo to zvláštní. Nechci ji odsuzovat, když neznám její příběh. Ale zároveň cítím, že už ji nikdy nechci vidět, že mě děsí a že nejspíš udělala něco, čím si zasloužila, aby se jí svět bál,“ dodává závěrem.
Autor: Šárka Cvrkalová
