Janu znám už několik let, chodili jsme spolu do školy. Vždycky jsme si dobře rozuměli, ve třetím a čtvrtém ročníku jsme spolu seděli v lavici, tehdy se náš vztah velmi utužil. Jana mě považovala za dobrého kamaráda, dokonce často prohlašovala, že nepotřebuje kamarádku, protože má mě. Dlouhé roky jsem byl její vrba, mohla mi říci cokoli – vždyť to se přeci mezi kamarády dělá. Netušila, že já chtěl být celou tu dobu něco více než jen kamarád.
Kryšpín je velmi sympatický mladý muž. Když vejde do místnosti, přinese s sebou dobrou náladu. Nejde si na něm nevšimnout, že má stále úsměv od ucha k uchu. Musíme uznat, že je to nakažlivé. Kryšpín za námi přišel, aby se podělil o svůj příběh, ve kterém, jak už možná tušíte, figuruje láska.
Byl jsem její vrba, říkala mi všechno
Málokdo by věřil tomu, že přátelství mezi chlapcem a dívkou může existovat. Zvláště pak v pubertálním věku. Jana a Kryšpín by mohli být ukázkou, že to navzdory všem předsudkům přeci jen jde. Od třetího ročníku na střední škole totiž byli nerozlučná dvojka.
„Ve třetím ročníku si ke mně Jana přisedla do lavice, to byl zlomový okamžik našeho přátelství,“ vypráví Kryšpín a při vzpomínce na studentská léta se zasněně usměje. „Od té chvíle jsme byli parťáci ve škole i mimo ni,“ vysvětluje. „Jana mě považovala za nejlepšího přítele, proto mi říkala úplně všechno. Byl jsem její vrba,“ dušuje se Kryšpín hrdě a šibalsky u toho mrkne.
Vždycky o mně mluvila jen jako o dobrém příteli
„Trávili jsme s Janou hodně času společně, proto nás kolikrát považovali za pár,“ přiznává Kryšpín a vzápětí dodává, že ho vždycky ranilo, když Jana podobné domněnky vyvrátila slovy, že jsou jen velmi dobří kamarádi. Už tenkrát totiž věděl, že k Janě cítí něco více než jen přátelství. „Ona to ale očividně vnímala jinak,“ říká, „jelikož jsem o ni nechtěl přijít, o svých citech jsem zkrátka pomlčel.“
V době, kdy bylo Kryšpínovi dvacet, si uvědomil, že Janu miluje. Kamarádce ale nic neřekl, bál se, že by to mělo dopad na jejich přátelství.
Nechtěně jsem se prořekl a jí všechno došlo
Nyní se společně s Kryšpínem z minulosti přesouváme do současnosti. Kryšpín vypráví, že je to jen pár týdnů zpátky, co společně s Janou a dalšími kamarády slavili narozeniny jednoho z nich, on to toho večera přehnal s alkoholem. Tehdy se před Janou prořekl a ona pochopila, že jejich kamarádství mělo celou tu dobu jedno sladké tajemství.
„Vzala to dobře,“ zasměje se Kryšpín, „i když je pravda, že jsme oba byli tak trochu v rozpacích. S Janou jsme si o tom promluvili, pochopil jsem, že mě má ráda a že by se nebránila, aby mezi námi bylo něco více než jen přátelství,“ mne si Kryšpín spokojeně ruce a usmívá se u toho od ucha k uchu. „Tak jí dávám čas a čekám. Čekal jsem tolik let, těch pár týdnů, než si to srovná v hlavě, mě už nezabije,“ dodává a nám nezbývá než mu držet palce, aby to s Janou konečně vyšlo.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
