Moje žena si přála velkou rodinu a já nebyl proti. Toužila alespoň po třech dětech a osud nám tři štěstíčka skutečně nadělil. Moje děti jsou pro mě středobodem vesmíru a donedávna jsem věřil, že i pro moji ženu jsou vším.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Není to ale tak dávno, co mě sousedka vyvedla z představy, ve které jsem naivně žil. Myslel jsem si totiž, že se manželka o naše děti dobře stará. Já totiž trávím hodně času v práci. Uživit tak početnou rodinu není jednoduché a často beru přesčasy, abych mohl dětem a ženě dopřát vše, co chtějí. O to více mě vyděsilo, co mi vyprávěla sousedka.
Nebyl jsem proti
Už když jsem se s Blankou seznámil, otevřeně mluvila o tom, že si přeje velkou rodinu. Nechtěla ji hned, ale básnila o tom, že chce být jednou dobrou mámou a mít minimálně tři děti.
Život nám nahrál do karet a my se skutečně stali rodiči tří krásných dětí. Jenže s dětmi přišly také povinnosti.
Měl jsem dvě zaměstnání
Abych mohl rodině dopřát vše, našel jsem si dvě zaměstnání. Na úkor času stráveného s rodinou jsme si žili poměrně dobře. Dětem jsme mohli platit školní výlety i kroužky, nechodily v oblečení z bazaru.
Zatímco já obstarával finance, manželka se starala o domácnost a o děti. Neměl jsem pochybnosti o tom, že se o naše děti stará dobře.
Sousedka mi řekla znepokojivou věc
Nedávno mě na chodbě zastavila sousedka. Je to taková zvědavá paní, která má přehled o všem, co se kde v domě šustne.
Řekla mi něco, co mě znepokojilo. Prý jestli je podle mě v pořádku, co se z našeho bytu ozývá za zvuky. Že věčně slyší, jak manželka na děti křičí a ony také často pláčou.
Zdálo se mi to nemožné. Moje žena by přece na naše děti nekřičela. Sousedka se cítila dotčená, že jí nevěřím. Uraženě řekla, že je to koneckonců moje věc, ale že kdyby to byly její děti, nenechala by je s takovou tyrankou.
Její slova mi ležela v hlavě
Toho dne jsem domů přišel rozladěný. Doma bylo vše v pořádku, ostatně jako každý jiný den. Děti si hrály v pokoji, manželka sledovala oblíbený seriál v televizi. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se tady dělo to, co popisovala sousedka.
Jenže její slova mi ležela v hlavě. Co když přece jen měla pravdu? K mojí ženě mi to nesedělo, ale červík pochybností zafungoval a já nemohl myslet na nic jiného.
Stále váhám, jestli se ženy zeptat, jak to u nás doma chodí. Byl bych nerad, pokud by se doma něco dělo a já o tom nevěděl. Své děti miluji a jen představa, že by na ně žena třeba křičela, je mi nepříjemná. Mám se zeptat dětí?
Autor: Natálie Kabourková
