Se čtením a psaním měl Ladislav problémy vždy. Už jako malý chlapec docházel k poradcům s poruchou pozornosti, která se projevila nejvíce právě v oblastech psaného slova. Nějak se mu sice podařilo dokončit školu, dodnes má ale velké problémy.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Když jsem dodělal základku, nepokračoval jsem na žádnou školu. Ani jsem nemohl. I na učňáku bych měl problémy se čtením a psaním. Živil jsem se nějaký čas jakoukoli manuální prací, později jsem získal stálé zaměstnání ve stavebninách,“ vypráví Ladislav.
„Bohužel, čtení a psaní je něco, co člověk potřebuje každý den. Není tak snad okamžik, kdy bych na své problémy nemyslel. Někdy je to složitější, než se může zdát,“ přiznává. „Mám potíže v práci i v osobním životě.“
I jako stavební dělník musím umět číst
Ladislav popisuje svou poruchu jako neschopnost soustředit se na jednotlivá písmenka. I když číst umí, trvá mu to dlouho. Ještě déle pak mu trvá cokoli napsat. Dokonce i své jméno píše raději jen jako písmeno X, když se někde podepisuje.
„Je to složité, protože i jako stavební dělník musím znát písmenka. Když mě šéf pošle pro pytel s maltou a já místo jednoho typu přivezu typ druhý, protože je v jejich názvu jen nepatrný rozdíl, je to samozřejmě problém.
Když pak řeším něco se zákazníky a komunikuji s nimi přes e-maily, domluvit jednu jedinou objednávku je pro mě práce na celý večer. A samozřejmě se mi tyhle hodiny nepočítají do směny, takže se trápím, a navíc ještě zadarmo,“ vysvětluje Ladislav.
Nejhorší je to na úřadech
Kdykoli si Ladislav zařizuje nějakou pojistku, řeší jakékoli dokumenty, nebo jde na úřad něco podepsat, jeho žena ho musí doprovodit. On sám by totiž celý dokument nepřečetl. A i kdyby, pravděpodobně by prý polovinu nepochopil.
„Mám strach z toho, že někde přečtu špatně nějaké číslo, přehlédnu nulu, budu platit 100 000 místo 10 000, nebo něco takového. Proto si vždy všechno nechám přečíst a schválit manželkou a sám se jen podepisuji,“ vysvětluje.
Dodává ale, že je to pro něho velmi trapné. Úředníci mnohdy nechápou, proč za něho mluví manželka, když to on přišel sjednávat podmínky, někdy se neustále ptají přímo jeho a on jenom zoufale hledí na manželku, protože neví, co odpovědět.
„Je to na mě zkrátka všechno příliš složité. Chápu všechno, co se kolem mě děje, trvá mi ale trochu déle, než to vstřebám. Moje žena mě respektuje, je úplně úžasná. Já se ale strašlivě stydím za to, že mi se vším musí tak pomáhat,“ dodává.
Dokonce i tenhle příběh napsala za mě
„Kdybych měl e-mail do redakce psát sám, trvalo by to měsíc. Poprosil jsem ji proto, jestli by mi nepomohla. Mluvil jsem, zatímco ona psala. Je na to zvyklá, pomáhá mi často i domlouvat pracovní zakázky.
Jsem opravdu vděčný za to, že svou manželku mám. Nevím, kolik lidí na světě by dokázalo můj problém takto respektovat a tak moc mi s ní pomáhat. Rád bych pro ni byl trochu lepším mužem,“ píše.
„Jediné, co dokážu, je vydělávat malé peníze, pomáhat jí se starostí o našeho syna, a přidělávat jí problémy. Bohužel, ani kurzy, ani lékaři, ani žádné speciální pomůcky mi nedokázaly pomoci. Musím se tak i nadále spoléhat především na svou ženu.“
Autor: Šárka Cvrkalová
