S Kamilou jsem se seznámil na plese v obecním domě v našem městě. Zpočátku všechno vypadalo slibně a nadějně. Obrat nastal, když jsme se společně sestěhovali. Většina mých přátel nechápe, proč jsem se s ní rozešel, ale tak to dál opravdu nešlo.
Dokud jsme chodili na večeře, bylo vše v pořádku
Byla to skoro láska na první pohled. Padli jsme si do oka hned, když jsme se na sebe podívali. Cítil jsem takové to jiskření mezi námi. Ten večer jsem se odhodlal a Kamilu vyzval k tanci. A to skoro nikdy netančím. Na plese jsem byl s přáteli, můj původní plán byl jen popíjet a sledovat ostatní
. Docela hezky mě v tanci vedla a šlo nám to. Nakonec jsme si vyměnili telefonní čísla a já jí po víkendu zavolal. Všechno začalo pomalu a nevinně. Občasné schůzky, sem tam jsme zašli na oběd nebo dobrou večeři. Docela jsme si rozuměli. Jenže pak bylo na čase vztah posunout dál.
Někdy není na škodu se brzy sestěhovat
Naše schůzky trvaly necelý rok. Sama Kamila pak přišla s návrhem, že pronajme svůj malý byt a můžeme společně žít v mém třípokojovém bytě, který mám po rodičích. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Přeci jen bylo na čase se ve vztahu posunout dál. A proč platit dva byty, když můžeme bydlet v jednom velkém společně.
Vyřídili jsme formality a brzy se ke mně nastěhovala. Ze začátku nám to docela fungovalo. Rozdělili jsme si role jak v péči o domácnost, tak také při nakupování. Jenže já brzo zjistil, že má Kamila jeden, pro mě, velký nedostatek.
Ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem
Jakmile cokoliv uvařila, já jsem to opravdu nemohl sníst. Moje maminka byla vždycky výborná kuchařka. Od malička nám dělala výborně dochucená jídla. Tradiční omáčky, domácí knedlíky, možná to znáte. Nemyslím si, že bych byl nějak rozmlsaný, ale Kamila vařila převážně z polotovarů, nechtěla si dát ani práci, aby uvařila pořádný vývar.
Vrchol její gastronomie byla polévka ze sáčku, do které vyklepla dvě vajíčka. O domácích nudlích od maminky se mi doma mohlo jen zdát. Snažil jsem se s ní o tom mluvit a komunikovat, ale nebylo to nic platné. Nechtěla ani otevřít kuchařku s dobrými recepty, kterou jsem jí dal k narozeninám.
Pořád mi říkala, že nechápe, co mi vadí. Je prý dobrá kuchařka a nemám si na co stěžovat. Když jsem jednou přišel domů a na stole ležela zase ta její suchá „fofrbuchta“, jak jí říkala, tak jsem to už nevydržel a vysvětlil jí, že takto to dál nejde. Pohádali jsme se a rozešli. Možná se vám to zdá jako hloupost, ale já k životu potřebuji kvalitní stravu. Do té doby si budu raději vařit sám.
Autor: René Podhrázský
