Zjistil jsem, že čas, který máme, už se nedá vrátit. Každou minutu, kterou tady na tom světě trávíme, bychom měli využít naplno. Navíc nikdy nevíme, kolik toho času máme a kdy nám dojde.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Myslel jsem, že žiju plnohodnotný život
Po škole jsem se brzy oženil. Nejsem zase tak starý, ale tehdy to ještě bylo přirozené, že je důležité brzy vstoupit do manželství, založit rodinu a chodit do práce. S Ivankou se zdálo, že tuto představu o hezkém rodinném prožití života společně naplníme. Víceméně to tak bylo. Celých dvacet let. Když se na to teď dívám zpětně, připadá mi, že ta léta byla ztracena a už mi je nikdo nevrátí.
Přišla krize a rozvedli jsme se
Já vím, že nejsme žádná výjimka. Každé druhé manželství se rozvádí. Mě to ale zasáhlo velmi. Zvlášť když si uvědomím, že celý ten čas byl prakticky promarněný.
Vychovali jsme spolu sice dvě děti, na ně nedám dopustit a nikdy toho samozřejmě litovat nebudu, mrzí mě ale, že jsem si mohl ten život užívat více. Celou dobu jsme žili jen rodinou. Ráno do práce, cestou z práce na nákup, pak domů. Pořád dokola.
Vrchol našeho prožívání života pak byla dovolená v Chorvatsku jednou za dva nebo za tři roky. Kvůli neustále se stupňujícím hádkám a nedorozuměním jsem nakonec musel podat žádost o rozvod. Děti už byly naštěstí dospělé a zbývalo vyřešit jen tahanice o společný majetek. Nic příjemného.
Snažím se čas využít naplno
Po vyřešení majetkového vyrovnání jsem si koupil malý byt, kde teď prakticky začínám od nuly. Je to těžké, ale na druhou stranu mě nesmírně těší, že zase můžu dělat věci, o které jsem kvůli manželství přišel. Přidal jsem se k partě nadšených horolezců, se kterými překonáváme svoje limity.
Jezdíváme pravidelně na různé přechody hor. To mě tak trochu přimělo k tomu zapracovat i na svojí fyzičce. Konečně nemusím po práci spěchat domů za manželkou, ale můžu si taky posedět s přáteli, nemusím nikomu nic hlásit a jsem spokojený.
Je pravda, že mi to dokonce spousta kamarádů a kolegů z práce tak trochu závidí. Jen mě mrzí, že jsem tolik času ztratil, ten už mi nikdo nevrátí. S tím se musím nějak smířit. Teď je potřeba využít alespoň ten, co ještě zbývá.
Autor: René Podhrázský
