Ivana byla krásná mladá žena se smyslem pro humor a nádhernýma hlubokýma očima, ve kterých jsem se okamžitě utopil. Měli jsme také hodně společného, oba dva jsme milovali sport. Právě vášeň k němu nás od začátku nejvíce spojovala.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Kdekdo by řekl, že Ivana byla naprostý ideál. Přítelkyně, kterou by chtěl každý. Byla tu ale jedna věc, která mě na ní velmi trápila. Kdykoli jsem projevil nějakou náklonost, například jsem ji objal nebo políbil, bylo na ní jasně vidět, že je jí to proti srsti.
Musel jsem to být já, kdo udělá první krok
Kolem Ivany jsem chvíli jen tak nenápadně kroužil. Potkali jsme se na lezecké stěně, kam jsme dvakrát do týdne pravidelně chodili.
Byla krásná, ale očividně nesmělá. Proto jsem usoudil, že pokud chci udělat další krok, musím to být já, kdo bude jednat. Teď už jsem si jistý, že pokud bych tehdy jen vyčkával, asi bych se Ivaniny reakce nikdy nedočkal.
Byla dokonalá… Až na jednu věc
Ivana v mých očích neměla jedinou chybu. Nejenže stejně jako já milovala sport a doslova pro něho žila, ale byla také velmi vtipná a chytrá. V hlavě to měla srovnané a já cítil, že přesně takovou ženu chci vedle sebe.
Byla tu ale jedna věc, které jsem si všiml už na naší druhé schůzce. Když jsem totiž Ivanu chytil za ruku, ucukla. Tehdy mě napadlo, že jsem to třeba uspěchal. Možná patřila k ženám, které potřebovaly v tomto ohledu více času.
Jenže se to nezlepšilo ani na našem čtvrtém, pátém nebo šestém rande. Kdykoli jsem chtěl Ivanu obejmout nebo ji vzít kolem ramen, cukla sebou nebo se zatvářila tak, že je jí to nepříjemné. A já vůbec netušil, čím to je.
Nechtěl jsem, aby se do něčeho nutila
Na Ivaně bylo vidět, že je v tomto ohledu nespokojená. Nikdy mi ale nic neřekla, prostě moje dotyky přetrpěla. Jenže to mi vadilo, já přece nechtěl, aby se do něčeho nutila nebo cokoli dělala jen proto, že to chci dělat já.
Jenže to víte – jako chlapovi mi začalo vadit, že se vůči mně chová tak chladně. Říkal jsem si, co dělám špatně. Jestli jsem jí třeba tak moc odporný, že jí moje dotyky tak vadí. Nějakou dobu jsem mlčel a snažil se předstírat, že jsem s tím v pohodě. Že nespěchám a klidně počkám, až sama bude chtít.
Pak jsem to ale nevydržel a už se přítelkyně zeptal, co je za problém. Je to mnou? Vadí jí, že se jí dotýkám? Nebo co za tím je, že se vždycky tváří, jako by měla každou chvíli začít zvracet?
Její přiznání mě zdrtilo
Když jsem přítelkyni konfrontoval, bylo vidět, že jsem ji tím zaskočil. Čekal jsem, že třeba přizná, že se jí nelíbím, a byl jsem dokonce připravený náš vztah ukončit. Tohle jsem neměl zapotřebí. Jenže ona mi přiznala něco daleko horšího.
Svěřila se mi, že byla před dvěma lety znásilněna. Vyprávěla o tom, jak se vracela domů a v parku, kde nikdo nebyl, ji přepadl nějaký muž. Nezvládla se mu ubránit a nebýt pejskaře, který o několik minut později uslyšel její zoufalé volání o pomoc, možná by to dopadlo ještě daleko hůře. I tak toho ale napáchal dost a tahle zkušenost se na Ivaně hodně podepsala.
Něco takového jsem nečekal. Byl jsem v šoku, když přede mnou seděla, plakala a přiznávala mi, že ji někdo znásilnil. Tehdy jsem si vyčítal všechny své myšlenky, že ji opustím jen proto, že je asi netykavka. Nemohla za to. Bylo mi to tak moc líto a přísahal jsem jí, že ji neopustím. Naopak, že počkám.
Od té doby se náš vztah neposunul příliš kupředu, ale přece jen tam nějakou změnu vidím. Třeba když Ivana sama od sebe přijde a obejme mě. Sice vnímám, že je v tom ještě stále nějaká křeč, ale jsem ochotný to vydržet.
Autor: Nikol Kolomazníková
