Každý se něčeho bojí. Někdy je to úsměvné, jindy nám naše fobie znepříjemňují život. Liborovi se jeho přátelé smějí, protože jeho strach je poměrně ojedinělý. Jak sám přiznává, dokonce se za něj ve společnosti i stydí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Bát se výšek nebo pavouků je dnes normální. Nikdo vám neřekne ani slovo, když nechcete vylézt na rozhlednu. Ale jakmile máte problém s párátky, hned jste za podivína,“ svěřuje se.
Je mi to nepříjemné a mám z toho strach
Už odmalička měl Libor problém s používáním párátek. „Když mi něco zůstane za zuby, raději si je jdu vyčistit. Pokud to není možné, protože jsem třeba na návštěvě, tak raději celý den trpím nepořádek v ústech, než bych se rýpal kusem dřeva,“ přiznává.
Libor nedokáže přesně popsat, co mu na párátkách vadí. Nelíbí se mu ten pocit, že by si měl mezi zuby rýpat cizím předmětem.
Navíc má strach z toho, že by se mohl rozkrvácet, z chuti krve se mu totiž dělá špatně.
Nejde ale jen o to, že by se Libor bál párátka používat. On má dokonce pocit strachu jen ve chvíli, kdy jsou v jeho přítomnosti položena na stole nebo když je používá někdo jiný.
„Když jsem u známých, prosím je vždy, aby daly párátka ze stolu. Když si náhodou někdo z nich začne do zubů rýpat, mně běhá mráz po zádech a dělá se mi špatně. Lidé se mi smějí a považují mě za podivína. Donedávna jsem si myslel, že je se mnou něco špatně, ale pak jsem zjistil, že má fobie pojmenování a je nás víc.“
Kamarádi si myslí, že to až moc hrotím
Na internetu Libor nedávno zjistil, že skutečně existuje fobie z párátek.
„Nejspíš nás není moc, kteří tím trpíme. Ale existujeme a lidé by o tom měli vědět, aby se mi víc nesmáli. Někdo se bojí výšek, tak já se bojím hloupých párátek, co je na tom?“ svěřuje se v e-mailu čtenář.
Jenomže poté, co kamarádům oznámil, že je jeho fobie skutečně vědecky potvrzená, začali se mu smát ještě víc.
„Prý jsem si to vymyslel, chci být zajímavý, i když jsem jim ukázal pár článků, všichni se mi jenom vysmáli,“ říká.
Libor se tak musí smířit s tím, že ho jen málokdo pochopí a bude respektovat.
„Nejhorší jsou ti, co mi dělají naschvály. Mám mezi kamarády lidi, kteří schválně v mojí přítomnosti párátka vytahují a dělají si ze mě srandu. Navíc nemohu jít ani do restaurace, protože kdekoli na stole jsou párátka.“
Čtenář uznává, že všechno zní komicky, a kdyby on sám fobií netrpěl, nejspíš by také nevěřil, že to může být skutečné.
„Možná jsem tak trochu podivín, ale nemohu s tím nic dělat. Musím se s tím zkrátka už konečně naučit žít, protože překonat ten strach nejde, zkoušel jsem to mnohokrát.“
Autor: Šárka Cvrkalová
