Libor a jeho mladší bratr Patrik spolu jako děti báječně vycházeli. Dělí je tříletý věkový rozdíl. Libor tak byl po narození mladšího sourozence postaven do role velkého brášky. Jako dítě však ještě netušil, že se mu ta role jednoho dne šeredně zprotiví.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Od Libora jsme dostali e-mail. Ačkoli nepatří mezi naše čtenáře, rozhodl se nám svěřit. Velmi ho totiž trápí, že jeho rodiče mají dvojí metr.
Na co sáhl, to se mu dařilo
Hned na začátku Liborova e-mailu jsme se dozvěděli, že jeho bratr je vážně dítě štěstěny. Už jako malému dítěti se mu totiž všechno dařilo. Jak sám Libor napsal, na co jeho bratr Patrik sáhl, to se mu povedlo a to mu šlo. Zatímco on takovým talentem bohužel nedisponoval.
„Patrik chodil do hudebky, navštěvoval kroužek malování a skvěle hrál fotbal,“ píše Libor ve svém e-mailu. „Zvládal úplně všechno a ve všem, co dělal, se mu dařilo,“ vysvětluje. „Všímal jsem si rodičů, kteří se dmuli pýchou na svého mladšího syna. Já bohužel takovým nadáním jako Patrik nedisponoval, vystřídal jsem několik kroužků, ale v žádném se mi tak dobře nevedlo,“ píše.
Měl jsem pro něho být vzorem
„Byly mi tři roky, když se bratr narodil,“ pokračuje Libor. „Od toho okamžiku mi rodiče kladli na srdce, že jsem starší brácha a měl bych být Patrikovi příkladem. Měl jsem se stát jeho vzorem, ale podle rodičů jsem zklamal,“ svěřuje se nám Libor.
Jak bratři rostli, začaly mezi nimi být vidět rozdíly. Patrikovi se dařilo, Liborovi už tolik ne. Rodiče mu začali dávat najevo, že v roli staršího brášky selhal.
Rodiče chtěli, abych se mu vyrovnal
Čím více se Patrikovi dařilo, tím více rostly nároky rodičů na staršího syna Libora. Chtěli po něm, aby se bratrovi vyrovnal, aby byl stejně šikovný a talentovaný jako on. Libor se tak cítil pod tlakem. Ačkoli se snažil, svému bratrovi se jednoduše vyrovnat nedokázal.
„Dělal jsem opravdu maximum, abych byl v očích rodičů stejně tak uznávaný jako Patrik,“ dozvídáme se od Libora. „Jenže jsem to v sobě prostě neměl. Nedařilo se mi, nevedlo se mi, nešlo mi to. Viděl jsem na rodičích, že jsem pro ně zklamáním, zatímco nadaný Patrik je jejich chlouba,“ zoufá si Libor.
Negativně to ovlivnilo náš sourozenecký vztah
„Patrik za to svým způsobem nemohl, ale já mu to měl za zlé,“ přiznává se. „Záviděl jsem mu, chtěl jsem být jako on, aby mě rodiče milovali stejně. Proto jsem ho začal nesnášet, podepsalo se to negativním způsobem na našem sourozeneckém vztahu,“ vysvětluje Libor otevřeně. „Je to vina rodičů, kteří mi Patrika stále předhazují. Mám toho dost, ať mě všichni nechají na pokoji,“ ukončuje svůj příběh.
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
Každý člověk je jedinečný. Porovnávání sebe sama s ostatními tedy nebude nikdy spravedlivé. Pokud dostatečně hledáme, vždy můžeme najít něco, v čem má nad námi ten druhý navrch a kvůli čemu se můžeme cítit špatně. Každý z nás má jiné podmínky, nadání a příležitosti, a nelze tedy objektivně srovnávat sebe a někoho jiného, a to ani v případě sourozenců. Jediný, s kým se můžeme spravedlivě poměřovat, je naše včerejší já.
Stejně tak není spravedlivé dávat svému dítěti najevo, že je v jejich očích nějak nedostatečné a nebude-li podávat výkony, které jsou od něj vyžadovány, tak ho nebudou mít rádi. Mnohdy toto není vyřčeno otevřeně, ale i z náznaků a jiných signálů to dítě dokáže vycítit a bude to negativně ovlivňovat jeho vývoj a celou jeho budoucnost.
Dítě musí od své rodiny, obzvláště ve svém raném věku, pociťovat hlavně lásku, bezpečí a další pozitivní pocity. Ano, role staršího sourozence je sice poněkud jiná než toho mladšího, ale všichni se chceme cítit milováni a přijímáni. Bez těchto věcí nemůže proběhnout zdravý vývoj člověka a ten pak do dospělosti může vstupovat zahořklý, plný agrese a hněvu vůči sobě, okolí a celému světu. A to by pro své děti neměl chtít žádný rodič.
Dnešní doba je obzvláště zaměřená na podávání výkonů, a dává nám pocit, že pokud nenaplníme určité požadavky, pak nemáme žádnou hodnotu a náš život nemá smysl. I z tohoto důvodu narůstá v posledních letech případů deprese. Vidina peněz zaujímá ústřední cíl a hodnotu lidského života. Mnoho výzkumů nám přitom ukazuje, že jsou to však právě dobré vztahy s přáteli, partnerkou a rodinou, které člověku dávají pocit životního štěstí a spokojenosti.
