Rodinu přítelkyně jsem za svůj život poznal jen dvakrát – poprvé u mé studentské lásky, když nám bylo asi sedmnáct let. Podruhé to bylo s přítelkyní z vysoké, kdy to mezi námi začínalo být vážné a seznámení s rodiči bylo nasnadě. Do třetice jsem měl poznat rodiče svojí současné přítelkyně – nyní již manželky. Ta ale s naším seznámením dlouho otálela. A já netušil proč.
Plánovali jsme společnou budoucnost
Vedle Jitky jsem se cítil šťastně a spokojeně. Byli jsme spolu tři roky a začínali mluvit o společné budoucnosti. I když jsme spolu byli již tak dlouhou dobu, její rodiče jsem ani jednou neviděl. Když na ně přišla řeč, začala Jitka mlžit, nebo změnila téma. Netušil jsem, co je špatně, a čím déle ona otálela s mým představením jim, tím více jsem si pohrával s myšlenkou, jestli není chyba ve mně.
Několikrát mě napadlo, že náš vztah třeba vnímám jinak než ona. Ptal jsem se sám sebe, co když si jen namlouvám, že spolu zestárneme? Tyto myšlenky mě trápily poměrně často.
Nemluvila o nich
Jitka o svých rodičích nikdy nemluvila. Zatímco ona o těch mých věděla úplně všechno, já nevěděl nic. Jitka moje rodiče znala, seznámil jsem je po půl roce, kdy jsem si byl jistý, že to, co je mezi námi, rozhodně neskončí jen tak.
Jitka celkově o své rodině nemluvila, nebo mlžila. Když jsme začali plánovat svatbu, přišli moji rodiče s nápadem, že by bylo fajn, abychom se všichni společně sešli, poznali se ještě před svatbou a domluvili se na podrobnostech. Byl jsem pro a doufal, že Jitka změní názor. Nestalo se.
Měl jsem je poznat až v den svatby
Zdroj: 123RF.COM
Ačkoli přítelkyně o svých rodičích nikdy nemluvila, o svatbě je informovala. Přestože se nestýkali, svatbu si nemohli nechat ujít. Byl jsem nervózní, což je logické. Přál jsem si, abych na ně udělal dojem, ať už byli Jitčini rodiče jacíkoliv.
V den svatby jsem Jitku neviděl – chystala se u kamarádky a vidět jsme se měli až u obřadní síně. Tam jsem také poprvé viděl její rodiče. Nešli totiž přehlédnout.
Už před obřadem byli namol
Jitčiných rodičů jste si museli všimnout prakticky okamžitě. Značně posilněni alkoholem, již před jedenáctou dopoledne, totiž působili velmi hlučně. S každým se chtěli seznámit, všem podávali ruce, Jitčina maminka se snažila každému vlepit polibek. A na Jitce bylo vidět, jak trapně se za ně cítí. Nedivil jsem se – i mně bylo trapně při pohledu na ně. Styděl jsem se a přemýšlel, co si asi myslí ostatní hosté.
Během svatebního dne mi docházelo, proč Jitka své rodiče tajila. Nejenže to byli očividní ožralové, ale byli to také hrubiáni, kteří nešli pro sprosté slovo daleko. Od toho okamžiku Jitku nenutím, aby o rodičích mluvila. Vystřihla je ze svého života a já se jí nedivím. Mít takové rodiče? To raději nemít žádné!
Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
