Lidé jsou podle Libora občas krutí a nechápaví. O tom, co s manželkou tajili, se u nich doma nikdy nemluvilo. Jednak to bolelo jeho samotného, a jednak tušil, jak by to vzalo okolí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Martin je můj syn. Je mi jedno, že ne biologicky. Chtěl jsem se se ženou rozvést, když jsem zjistil, že mě podváděla. A když mi pak řekla, že dítě není moje, ta myšlenka se mi v hlavě jenom utvrzovala,“ píše Libor.
„Jenomže když jsem se díval tomu prckovi do očí, když jsem viděl, že moje žena opravdu lituje toho, co se stalo, zkrátka jsem se nakonec rozhodl to přejít. Nikdy to nebylo snadné. A nikdy nebude,“ dodává.
Sousedům do toho nic není
Jak Libor píše, asi málokdo by se s takovou věcí chlubil. Sousedům do toho nikdy nic nebylo a ani nejlepšímu kamarádovi neřekl, co se stalo. „Domluvili jsme se s manželkou, že to zkrátka zůstane naším tajemstvím.
Že to neřekneme nikomu, dokonce ani samotnému Martinovi. I když vím, že to není fér, cítím se být jeho otcem a je zbytečné ničit rodinu, která i po tom všem funguje,“ vysvětluje čtenář.
Po několika letech se přestalo o věci úplně mluvit a jeho vztah se ženou se vrátil do normálu. Pár lidí si sice všimlo, že se manželé nějaký čas hádali, ale nikdo se na nic nevyptával. Až donedávna.
„Byla to vlastně celkem náhoda. Když se moje žena napije, občas má tendenci se svěřovat. A jedna ze sousedek zkrátka začala mluvit o Martinovi. Nebyl k tomu žádný důvod, ale manželka jí řekla pod vlivem pár skleniček vína všechno.“
Libor dodává, že měl ten den podruhé nutkání manželku opustit. Udělala něco neodpustitelného, prozradila něco, co bylo jejich rodinné tajemství. „Mohu jí ještě vůbec věřit?“ ptá se.
Celé vesnici jsme pro smích
Přesně, jak Libor očekával, sousedka si nenechala tajemství pro sebe. Za pár dní se ho na to ptal kolega v práci, další den pak kamarád, kterého potkal na ulici. Zvěsti se začaly šířit rychle.
„Já jsem teď za hlupáka, který dokázal takovou levárnu manželce odpustit. Ona je zase za někoho, kdo podvedl manžela, a ještě z toho vzešel syn. Oba jsme v očích vesničanů nepochopeni.
Do toho se hádáme spolu, protože já ženu dost viním. Ale celé je to přece její vina. Jak to, že Martin není můj, tak i to, že to vědí úplně všichni. Tedy všichni, až na toho, koho se to nejvíc týká,“ doplňuje Libor.
Čtenář teď má největší strach z toho, že se řeči mezi sousedy dostanou i k samotnému Martinovi. Už si uvědomuje, že mu to jednou bude muset říci, ale chlapec je na to dnes malý.
„Tohle veřejné tajemství před ním neuchráníme. Musíme mu to říci dřív než někdo jiný. Kdy je ale pro chlapce ten správný věk, aby takovou věc pochopil? No, přátel ve vesnici se na to ptát nebudu.“
Autor: Šárka Cvrkalová
