Vztah s Kateřinou neměl jedinou chybičku. Byli jsme spolu čtyři roky a vypadalo to mezi námi vážně. Několikrát jsme se dokonce bavili i o svatbě, samozřejmě pokaždé jen čistě hypoteticky. Takové „coby kdyby“, však to znáte. Myslel jsem si, že je pro mě Katka ta pravá, a sám sebe jsem začal přemlouvat k tomu, abych ji co nejdříve požádal o ruku.
Poslední dobou neměla moc čas
Bydleli jsme spolu ve společném bytě, který jsme si našli rok po seznámení. Přišlo nám zbytečné platit dva nájmy jen proto, abychom si oba udrželi jistou volnost. Bylo nám spolu dobře, tak nač si nechávat tzv. otevřená zadní vrátka?
Byli jsme zvyklí trávit většinu času spolu. Chodili jsme do práce, ale odpoledne zpravidla patřila jen nám, s výjimkou dní, kdy si Katka zašla s kamarádkou na víno nebo já skočil s kamarády na pivo do hospody. Poslední dobou jsem si všímal, že Kačka trávila čím dál více času kdesi venku. Záměrně používám to slovíčko „kdesi“, protože kdykoli jsem se jí zeptal, kde byla, pokaždé mi odpověděla „tak různě“.
Myslel jsem si, že si někoho našla
Situace se nelepšila, ba naopak – bylo to ještě horší. Katka trávila doma jen minimum času, vracela se až v podvečer, někdy dokonce přišla až v noci. Buď byla údajně s kamarádkou, nebo musela dělat v práci přesčas. Začínalo mi to být divné a přepadaly mě myšlenky, jestli náhodou někoho nemá. Sám sebe jsem ale snažil přesvědčit, že si to jen namlouvám. Zkrátka jsem se bál odhalit pravdu, protože jsem si vůbec nebyl jistý, jestli bych ji unesl.
Chtěl jsem ji požádat o ruku
Zdroj: 123RF.COM
Nejlepší kamarád Honza do mě jednoho večera v hospodě ryl, že možná Kačka čeká další posun vpřed. „Třeba si myslela, že se konečně rozhoupeš, kamaráde,“ říkal mi jednou a mně jeho slova vrtala v hlavě. Přišlo mi to logické, byli jsme spolu už dlouho, všechno nám klapalo, skvěle jsme si rozuměli. Možná měl Honza pravdu a Katka opravdu čekala, že se konečně vyslovím.
Tak jsem se na to chystal. Vybral jsem prstýnek, vymyslel romantickou večeři, připravoval si řeč. Chtěl jsem, aby byl ten okamžik perfektní. Jenže pak se všechno zvrtlo.
Je tu ještě někdo jiný…
Žádost o ruku jsem naplánoval na páteční večer. Katce jsem nic neřekl, jen jsem jí nechal vzkaz, aby toho večera v osm hodin večer dorazila do místní restaurace, kde jsem na ni čekal. Čekal jsem tam celý večer a moje milovaná se neukázala.
Čekala na mě doma. Z jejího výrazu jsem poznal, že je něco špatně. Požádala mě, abych se k ní posadil, že prý se mnou potřebuje mluvit. Tvářila se jako boží umučení a já tušil, co bude následovat. A nespletl jsem se. „Je tu ještě někdo jiný,“ řekla mi po chvilce mlčení, oči zabořené do země, v rukou nervózně žmoulala kapesník. Už tato zpráva mě zasáhla jako blesk z čistého nebe, jenže Katka pokračovala. „Zamilovala jsem se do Romana,“ zašeptala a mně se zastavil svět. Roman byl totiž můj starší bratr.
Ještě toho večera utekla
Zdroj: 123RF.COM
Katka si ještě toho večera sbalila své věci a utekla. Utekla s mým bratrem, který na ni celou tu dobu čekal před domem, ve kterém jsme bydleli. Sledoval jsem je z okna, jak nasedají do auta a mizí v temné ulici. Cítil jsem se hrozně. Tuto dvojitou ránu pod pás budu rozdýchávat ještě hodně dlouho.
Autor: Nikol Kolomazníková
