V životě každého člověka je několik okamžiků, které si bude navěky pamatovat. A to hlavně pokud má praštěné kamarády. Jsem chlap, co pochopí každou srandu. To, co se mi stalo při rozlučce se svobodou, jsem sice rozdýchával dlouho, nakonec jsem se ale nad situací pobavil a vzpomínám na ni s úsměvem na rtech.
Chtěl jsem slavit rozlučku se svobodou klasicky den před svatbou. Moje žena trvala na dodržování tradic a naše oslava sňatku snad neměla vynechat ani jedinou z nich. Přesto mě přátelé přemluvili, abych raději svou svobodu opustil už tři dny před svatbou, protože bych prý mohl alespoň vystřízlivět. Neměl jsem tušení, co chystají.
Já a moji čtyři kamarádi – jako za mlada
Zdroj: 123RF.COM
S partičkou kluků jsem se znal už od střední. Vždycky jsme spolu vymýšleli různé vtípky, které se okolí nelíbily. Neměl jsem tušení, že ten večer má být jejich vrcholné dílo a já budu tentokrát terčem. Už v polovině večera, když jsme se přesouvali v Praze do asi pátého baru, jsem jim říkal, že se cítím dost opilí. Jenomže oni v každém podniku chtěli hrát „společenské“ hry, které vás nutí házet do sebe jednoho panáka za druhým. Poslední, co si pamatuji, je jedna malá hospůdka na kraji města a myšlenka na to, že žena mi odpustí, protože je to přece jenom naposledy.
Zdroj: 123RF.COM
Probudil jsem se ve vlastním autě na lesní cestě. Šíleně mě bolela hlava, netušil jsem, kde jsem, ale na první pohled se mi nezdálo, že by kolem mě bylo něco známějšího. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že je deset hodin ráno následujícího dne. Chtěl jsem zavolat svojí milé, aby o mě neměla strach. Na mobilu mě ale zaskočila zpráva začínající slovy: „Vítejte v Německu.“
Nejdřív jsem myslel, že je to hloupý vtip. Pak mi došlo, že je to skvělý vtip
Doufal jsem, že to je nějaká legrace. Přece nemohu být v Německu? Když jsem se ale vykolébal z auta a prošel se z lesní cesty k nedaleké hlavní silnici, došlo mi, že jsem opravdu zhruba pět set km od místa, kde jsem se večer opil. Zkoušel jsem se dovolat kamarádům, ale samozřejmě mi to ani jeden z nich nevzal. Řídit jsem nemohl, bolela mě hlava a stále jsem poměrně hodně cítil alkohol. Byl jsem docela nešťastný, netušil jsem, o co jde. A tak jsem si sedl do auta a čekal.
Kamarádi se objevili asi v jednu odpoledne. Lekl jsem se, protože mě probudili. V autě jsem usnul. Smáli se, že jsem se nechal tak snadno opít, prý zajeli do města pro nějaké ty německé suvenýry, než já se vyspal. Jak jsem se na místo dostal nakonec přesně nevím, ale plánovali prý dlouho, že tahle svatba potřebuje především únos ženicha. Když jsem svojí ženě doma ukazoval fotku s německými cedulemi, málem mi nevěřila. Byl jsem sice zpočátku na kluky naštvaný, že mě tak vystresovali, musím ale říct, že se jim ten fórek nadmíru povedl.
Autor: Šárka Cvrkalová
