„Pro svoji matku jsem vždycky dělal první poslední. Žijeme sami dva, kam moje paměť jen sahá. Na rodinném domku je spousta práce a ona sama ve svém věku už sotva zvládá oběhat všechno. Proto jsem velmi zaskočen jejím požadavkem, abych se vystěhoval.“
Není příliš pravděpodobné, že bude člověk ve čtyřiceti letech stále bydlet s jedním z rodičů. Když už se to náhodou stává, obvykle je vlastníkem nemovitosti právě potomek a o rodiče se stará tak, že je u sebe nechá bydlet. Luboš je ale svobodný, bezdětný a své osamocené matce pomáhá, jak jen může, s domem, jehož vlastníkem jeho stále sedmdesátiletá matka. Ví totiž, že kdyby se odstěhoval, ona by se rozhodla dům prodat. Sama by se ve svém věku těžko starala o sekání zahrady, zalévání několika záhonů a domácí zvířata.
Celý život zasvětil mámě a rodinnému domku
Luboš si nikdy nenašel dlouhodobý vztah. Podle jeho slov na to neměl čas. „Doma je stále spousta práce s dobytkem a drůbeží. Taky máme dva lovecké psy, kteří potřebují denně dlouhé procházky. K tomu pracuji jako dělník na stavbách, abych pomáhal matce platit pojištění. A ona se najednou rozhodla, že nechce, abych s ní bydlel.“
Je to asi čtrnáct dní, co se mě zeptala, kdy si konečně najdu vlastní bydlení. Byl jsem zaskočený, protože jsem o tom nikdy neuvažoval. Myslel jsem, že až si někoho najdu, přistěhuje se k nám a budeme dál rodinný dům renovovat. Ale moje máma to vidí jinak.“
Chce dům prodat a já jí v tom překážím
„Prý by se na stará kolena chtěla přestěhovat do nějakého menšího bytu. Chtěla by, abych měl spokojený život, našel si dívku, se kterou budu bydlet někde ve městě, kde budu mít lepší šanci na výdělky. Já si ale myslím, že jako stavební dělník si najdu skvěle práci i na vesnici. Navíc je pro mě dům naprosto vším a rozhodně nechci, aby skončil ve špatných rukou.“
Luboš prý zkoušel matce nabídnout, že by od ní dům odkoupil. Pokud by se chtěla sama odstěhovat jinam, nebyl by v tom problém a on by ji finančně podpořil. S tím ale ona nesouhlasí. „Říká, že dům je nám všem jenom na obtíž a že se rozhodla se ho zbavit. Já jsem ale jedinou překážkou. Za to, co jsem pro ni celá ta léta dělal, mě ze dne na den nevyhodí. Dala mi ale ultimátum, abych si do příštího léta našel jiné bydlení. Já mohu jenom doufat, že ji do té doby přesvědčím, aby své rozhodnutí změnila. Vždy jsem pro ni dělal všechno, co šlo. A ona mě teď v podstatě vyhazuje z domu, kterému jsem zasvětil život. A nedá mi ani šanci, abych ho od ní koupil. Vůbec nechápu, co se jí tak najednou v hlavě popletlo, že se rozhodla jednat tímto způsobem.“
Autor: Šárka Cvrkalová
Názor odborníka
Zásadní je komunikace. Bylo by vhodné se o celé záležitosti detailně pobavit s matkou a zjistit, jaké důvody a postoje v celé situaci figurují. V každodenní komunikaci se totiž obvykle pohybujeme jen v nejhořejší vrstvě komunikace. Málokdo už zjišťuje, co člověka vede k tomu, že říká to, co říká; jak bychom se na jeho místě zachovali my nebo se snažili o empatické vcítění se do druhého člověka. Tato situace však vyžaduje, aby došlo k hlubšímu rozhovoru, neboť se obě strany možná dozvědí něco, co ze svého úhlu pohledu nemohli vidět.
Je dost dobře možné, že matka to myslí s prodejem domu pro svého syna jako dobrou věc a pouze neumí či neví, jak mu to sdělit. Třeba cítí, že by se měl syn postavit na vlastní nohy, že by měl žít vlastní život a neupínat se na ní, chce mu poskytnout nové možnosti a prostředí pro budoucnost. Nad těmito a dalšími možnostmi je dobré se zamyslet a postavit se k celé situaci jako k příležitosti k něčemu novému.
Člověk je tvor zvyku a obvykle nelehko snáší změny, obzvláště pokud se jedná o něco tak velkého jako rodinný dům, ve kterém prožil celý svůj život. Avšak ne každá změna musí být nutně k horšímu, může s sebou přinášet mnoho nového a osvěžujícího, co člověk vůbec nepoznal a netušil, že by rád měl ve svém životě. Je dobré naučit se změny přijímat, neboť změna je něco, co se nevyhnutelně dotkne života každého člověka.