Lucie byla podle svých slov vždy více kočičí člověk. Když ale její přítel přišel s tím, že by chtěl pejska, neměla nic proti. Už dlouho si říkala, že je jim v bytě jen tak ve dvou smutno, a proto souhlasila, když jí řekl, že se pojede podívat do útulku. O pár dní později si přivezl domů štěňátko.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Myslela jsem si, že z útulku přiveze spíše odrostlého psa. On mi ale tvrdil, že tohle štěně tam majitel jen tak odvezl, protože ho nechtěl. Asi jsem byla hloupá, že jsem na něco takového skočila,“ píše Lucie.
„Nikdy jsem moc neřešila psy. Štěně bylo roztomilé, ale nepřišlo mi nijak zvláštní. Ani jsem se nezajímala o rasu, myslela jsem, že je to nějaký kříženec. Kdybych tušila, jak drahé štěně doma máme, nejspíš bych se ho neodvážila pustit v parku jen tak na volno,“ přiznává.
Při úklidu jsem našla dokument o původu
Když Lucie asi půl roku poté, co si její přítel psa přivezl, uklízela v jeho stole, objevila papír, na kterém stálo, že původ štěněte je poměrně vzácný. „Dozvěděla jsem se, že jeho otec i matka jsou výstavní šampioni,“ říká.
„Bylo mi sice divné, že by takového psa někdo jen tak odložil do útulku, ale až když jsem dokument otočila a objevila kupní smlouvu, málem jsem omdlela. Psalo se tam totiž, že pes stál 20 000 korun.
Podle všeho jde o vzácné plemeno, které se za takovou částku normálně kupuje. Přítel mi lhal, psa nepřivezl z útulku, ale od majitele, se kterým byl už předem domluvený.“
Nejdřív se mi omlouval za všechny ty lži
Když Lucie po příchodu přítele domů spustila, co to má všechno znamenat, on zbledl a začal se omlouvat. Prý by mu nikdy takového psa nedovolila, kdyby věděla, kolik za něj dal.
„Souhlasila jsem. Nejspíš bych mu řekla, že na světě je hodně krásných psů, kteří potřebují domov, a je bláznovství utrácet takové peníze za něco, co se dá celkem levně sehnat i jinde.
Na druhou stranu, kdyby na tom hodně trval, možná bych byla ochotná s ním celou věc probrat a psa mu i tak povolit. Konec konců, jsou to jeho peníze. Jenomže to, co udělal, byl vyloženě podraz,“ rozčiluje se čtenářka.
Pustil se do výčitek
Když se Lucie nějakými omluvami nenechala obměkčit, její přítel úplně obrátil. Najednou jí začal vyčítat, že se mu vůbec neměla hrabat v šuplíku, že mu leze do soukromí a že mu to vadí.
„Jsme spolu tři roky a on má problém s tím, že jsem mu otevřela psací stůl. Kromě toho, že je to u párů běžné, kdyby neměl co skrývat, jistě by mu nevadilo, že jsem mu uklidila,“ píše Lucie.
Celá hádka dopadla tak, že si přítel vzal psa a šel s ním na dlouhou procházku. Když se vrátil, opět se omlouval a Lucii trochu obměkčil. „Ještě pár dní mezi námi byla napjatá atmosféra,“ říká.
„Psa mám ráda nehledě na cenu. Měla bych ho ráda, i kdyby byl za stovku. Už se to nedá vzít zpět, je členem rodiny. S přítelem jsme se usmířili, příště budu ale každý jeho krok raději bedlivě sledovat.“
Autor: Šárka Cvrkalová
