Když na tom babička začala být zdravotně špatně, nabídla jsem se, že se o ni postarám. Měla jsem k tomu svoje důvody a jedním z nich samozřejmě bylo, že pro mě babička v dětství udělala mnoho pěkného. Měla jsem ji ráda a přišlo mi nedůstojné, aby sklonek života prožila mezi cizími někde v domově důchodců.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Nebudu ale tajit, že manžel byl s mým nápadem vzít babičku k sobě proti. Moji rodinu zrovna nemusel, s rodiči jsme se nestýkali. Přesto jsem si prosadila svoje. Byl tu ještě další důvod, proč i manžel nakonec uznal, že je rozumnější nechat babičku u nás.
Patřili jsme k těm lepším
V dětství jsem mnoho kamarádů neměla. Ve škole si se mnou nikdo nechtěl hrát. Cítila jsem se odstrčená. A to jenom proto, že jsem se měla lépe než většina mých spolužáků nebo vrstevníků.
Patřili jsme v našem městě k tzv. vyšší třídě. Oproti jiným rodinám jsme si žili nad poměry a závist udělala mnoho. Během dospívání se to zlepšilo, ale i tak jsem měla mnoho kamarádek jen proto, že jsem byla obklopena penězi.
Všechno to byla dědečkova práce
Za rodinné jmění jsme vděčili dědečkovi, který využil příležitosti a v šikovný moment se svým kamarádem koupil dvě firmy. Těm se poté dařilo natolik, že se podnikání rozrostlo a peníze se jen sypaly.
Když dědeček zemřel, bohužel v brzkém věku, což přisuzuji jeho hektickému životnímu stylu plnému stresu, jeho majetek připadl babičce.
Babičku jsem měla ráda, peníze ale byly silné lákadlo
S babičkou jsem měla už od dětství krásný vztah. Když se její zdravotní stav začal zhoršovat a bylo patrné, že se o sebe v brzké době nebude schopna sama postarat, nabídla jsem se, že si ji s manželem vezmeme k sobě.
Tomu se to moc nelíbilo. Když jsem mu ale prozradila, proč to vlastně dělám, nakonec i on uznal, že bychom z toho mohli těžit.
Svoji babičku jsem měla ráda, ale peníze byly silné lákadlo. A byly taky důvodem, proč jsem o babičku pečovala až do chvíle, kdy zemřela.
Doufala jsem, že zdědím miliony
Odchod babičky byl bolestivý. Nebudu ale lhát, že vidina peněz, ve které jsem doufala, mi její ztrátu částečně vynahrazovala. Ať to zní sebeošklivěji.
Při čtení závěti jsem si byla prakticky jistá, že zdědím miliony. Babička jich po smrti dědy zdědila několik, stejně jako podíly ve firmách, a já věřila, že za to, jak jsem se o ni starala, se mi odvděčila tím, že na mě jmění přepsala.
Co se ale stalo, jsem rozhodně nečekala. Babička byla odjakživa štědrá žena, peníze pro ni mnoho neznamenaly. Proto se rozhodla, že celé jmění rozdělí do naší rozvětvené rodiny. Dala si tu práci, aby myslela úplně na všechny.
Na jednu stranu krásné gesto, které mě ale v mžiku připravilo o všechny iluze. Nezdědila jsem miliony, jak jsem doufala, nezdědila jsem ani žádný podíl ve firmě. Když se to rozpočítalo mezi všechny členy rodiny, a že je nás fakt hodně, vyšlo na mě pár set tisíc. Babička mě pěkně převezla.
Autor: Nikol Kolomazníková
