Většinou se naše drahé polovičky zlobí, když zapomeneme na ten osudný den, kdy jsme si před oltářem řekli své ano. Pokud si vzpomeneme a připravíme překvapení za ta krásná společná léta, můžeme u nich často stoupnout na hodnotě. Tohle očekával i náš čtenář.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Plánoval jsem to na poslední chvíli
„V práci je toho na mě moc a doma taky. Málem bych zapomněl na naše páté výročí svatby s Terkou. Naštěstí si všechno zapisuji do diáře a řekl jsem si, že tohle magické datum si žádá pořádné překvapení,“ uvedl na začátku svého vyprávění Ludvík.
Strávil několik bezesných nocí přemýšlením, čím by svoji ženu mohl překvapit. Chtělo to něco, co ještě s nikým nezažila. To by mohlo do jejich stereotypního vztahu přinést trošku nové energie a nadšení.
„Vlastně mi k tomu pomohl právě sen. Jednu noc se mi zdálo o tom, že na obloze vidím spoustu létajících horkovzdušných balónů. To bylo ono!“
Všechno mělo být dokonalé
Pár dní před výročím svatby začal jednat. Obvolal několik firem, které pořádají vyhlídkové lety balónem, a když zjistil, kolik stojí soukromý let pro dva, raději se rozhodl pro let společný, kde bude sice pár dalších lidí, ale to nemělo bránit v tom, aby ženě ukázal, jak si jí za všechno váží.
„S babičkou jsem na ten den dopředu domluvil hlídání, sehnal lahev dobrého šampaňského, a když manželka přišla domů, dal jsem jí kytici růží a řekl, ať si na sebe vezme něco teplého, protože jedeme na výlet,“ popisuje Ludvík.
Měl jsem se jí dopředu zeptat
Když asi po hodině jízdy vyjeli ze zatáčky, naskytl se před nimi pohled na pomalu se nafukující velký balón. Překvapení bylo odhaleno a jeho ženě bylo jasné, co ji čeká.
„Myslel jsem si, že bude nadšená, ale zděšení v jejích očích bylo zjevné. Řekla mi, že do toho nikdy nenasedne, že má strach z výšek a jak jsem tohle mohl vymyslet,“ krčí sklesle rameny.
Jeho ženu Terezu museli dlouho uklidňovat a přesvědčovat, aby do velkého koše s ostatními nastoupila. Ludvík doufal, že až vzlétnou, bude se jí to líbit.
„Uklidnilo mě, že do toho šla, ale vůbec mě nenapadlo, jak je její strach z výšek velký. Začaly se jí klepat kolena a asi patnáct metrů nad zemí začala přede všemi z koše ven zvracet.
V té chvíli mi bylo jasné, že mě bude asi nenávidět a šampaňské si budu muset doma vypít sám. Zbytek cesty strávila schoulená v rohu koše a já ji uklidňoval. Tohle jsem nečekal,“ svěřuje se na závěr.
Autor: René Podhrázský
