Ačkoli je Lukáš dávno dospělý muž a vede spokojený rodinný život, od mládí s sebou vláčí jedno těžké břemeno, kterého se nemůže zbavit.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Lukáš vyrůstal jako jedináček a po rozvodu rodičů navíc pouze s matkou. Dodnes se stydí za to, co mu jeho máma v mladistvých letech prováděla.
Máma chtěla holčičku, ale narodil jsem se já
Moje máma si přála holčičku. Když jí doktor v těhotenství oznámil, že čeká chlapce, netajila se svým zklamáním.
To ale neznamená, že by mě neměla ráda. Jen stále toužila po dceři, která ale nepřicházela. Po mém narození se mámě znovu nepodařilo otěhotnět a nepřispěl tomu ani fakt, že se po osmi letech manželství s tátou rozvedli.
Ačkoli si máma po rozvodu našla několik partnerů, ani s jedním nepočala miminko. Proto veškerou svoji pozornost upnula na mě.
Někdy se ke mně chovala jako k holce
Roky plynuly a já rostl. Moje máma se však nedokázala smířit s tím, že dceru nemá a s největší pravděpodobností ani mít nebude.
Proto se ke mně často chovala jako k holce. Nejen, že jsem musel nosit převážně holčičí barvy, ale nechávala mi narůst i dlouhé vlasy.
Ve škole jsem byl kvůli tomu nejednou terčem posměchu. Domů jsem se jako dítě vracel s pláčem, ale máma mě nikdy nevyslechla. Prý jsem přeháněl.
Dokud jsem bydlel s ní, musel jsem poslouchat
Máma zastávala pravidlo, že dokud žiji pod její střechou a dokud mě živí, budu ji poslouchat. Proto jsem musel i na střední škole nosit dlouhé vlasy a holčičí barvy na oblečení.
Cítil jsem se kvůli tomu jako outsider, moje sebevědomí bylo v té době na bodu mrazu, ani příliš kamarádů jsem neměl.
Který dospívající kluk by si pozval k sobě domů kamaráda, když byl jeho pokoj vymalován růžově a na policích byly panenky?
Využil jsem první příležitosti a od matky doslova utekl
Dlouhé roky jsem trpěl, že ze mě moje vlastní máma v podstatě dělá holku. Na střední škole, někdy ve třeťáku, jsem si našel brigádu, a ta mi umožnila koupit si alespoň pár kousků oblečení, do kterého jsem se tajně převlékal. Ani to však nebylo nic moc. Peněz jsem neměl na rozdávání a spolužáci si všímali, že stále nosím to samé dokola.
Ke konci střední školy jsem využil příležitost odstěhovat se společně s jedním spolužákem k jeho staršímu bratrovi. Neváhal jsem ani vteřinu, doslova jsem utekl z toho pekla.
Nyní mám manželku a dvě krásné děti – z toho jednoho kluka. I když už přešlo tolik let, stále se stydím za to, co mi máma prováděla. A jsem si skálopevně jistý, že já svému synovi nikdy nic podobného neudělám.
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
To, co někteří rodiče dokáží provádět svým dětem, někdy nahání až hrůzu. Ke svým dětem bychom se měli chovat tak, aby to bylo pro jejich dobro a aby dokázali ve světě úspěšně existovat, a ne ukájet si na nich svoje nedosažená přání.
Role rodiče má v sobě velkou moc. Pro své dítě je rodič nejdříve středobodem jeho světa a později vzorem morálky, postojů a hodnot. Jako dospělý člověk a rodič máme každý povinnost být zodpovědní nejen za sebe, ale i za vývoj svého dítěte. Rodič má vzhledem ke svému dítěti absolutní moc, zvláště pokud je dítě mladší. Taková moc však může být velmi nebezpečným nástrojem, která má svody k jejímu zneužití. Je tedy potřeba takový nástroj užívat s rozvahou a položit si vždy otázku: Dělám to, co dělám, pro své dítě nebo to dělám pro sebe?
Mnohdy nastanou situace, kdy je jednodušší a rychlejší využít této moci, abychom si prosadili své. Pokud si však nenajdeme čas své dítě vyslechnout, věci mu v klidu a rozumně vysvětlit a navázat s ním dobrý a důvěrný vztah, pak ohrožujeme nejen náš vztah s ním, ale poznamenáváme tak celou jeho budoucnost.
Vyrovnat se s takovým zacházením, které zde popisuje Lukáš, může být hodně náročné. Minulost nezměníme a jejím popírání jí nesmažeme, naopak takové vytěsňování mívá na náš život dříve či později velmi negativní dopad. Je tedy potřeba o takovýchto věcech mluvit a postupně je vnitřně zpracovávat. Někdy je těžké o takových věcech mluvit s přáteli a rodinou, právě proto, že jsou nám blízcí. Možná si totiž nejsme jistí jejich reakcí a nechceme riskovat jejich pohled na nás. Právě proto je v takový moment vhodné zvážit návštěvu psychologa nebo jiného odborníka, který nám se zpracováním takového zážitku může hodně pomoci.
