Pan Lukáš byl na pokraji svých sil. Shodou životních událostí se dostal na samé dno a nevěděl kam dál. Pak ale dostal vzkaz shůry, který jeho život obrátil zpět na správnou cestu. Dodnes za to vděčí neznámému člověku.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Všechno mi už bylo úplně jedno
„Život se se mnou opravdu nemazlil. Nevěděl jsem, proč zrovna na mě musel vyjít černý Petr. Teď už tuším, že všechno je tak, jak má být. To, co bylo, to mě mělo dostat právě na místo, kde jsem teď,“ uvedl s přemýšlivým výrazem.
Petr neměl snadné dětství. V jeho rodině chyběla láska, pochopení a později v pubertě se často dostával snadno do problémů. „Byl jsem jako z divokých vajec. Nevěděl jsem vůbec, co chci v životě dokázat. Neměl jsem žádné sny ani vidinu hezké budoucnosti,“ říká.
Náplní jeho života se stalo sledování sportovních utkání. Sám u televize sledoval všechny zápasy, které ho zajímaly. Chodil do práce a domů. Občas zašel na nákup.
Myslel jsem si, že ona mi pomůže
„Ve třiceti letech jsem poprvé poznal, jaké to je, když se můžete o svoje starosti a svůj život s někým podělit,“ sdělil.
Lukáš si k údivu svých kamarádů našel na seznamce přítelkyni a vkládal do ní všechny svoje naděje. Přinesla do jeho života světlo, které do té doby nepoznal.
„Představoval jsem si náš společný život a budoucnost. Když jsem byl s ní, nemyslel jsem na všechno zlé, bylo mi dobře. Cítil jsem konečně bezpečí. Lásku, kterou mi dávala, jsem hltal plnými doušky.“
Jeho tehdejší přítelkyně ale vycítila, že s Lukášem není něco v pořádku. Byl na ni upnutý a tlačil ji tam, kam sama nechtěla. Nebyla si jistá, zda s ním chce zakládat rodinu, nebo vůbec společně sdílet jednu domácnost.
„Když mi řekla, že se se mnou musí rozejít, byl to můj konec. Moje láska. Moje jediná naděje, všechno bylo pryč a mně zbyly jen oči pro pláč. Nevěděl jsem, co si počnu,“ dodal.
Bylo to lepší než najít poklad
Od té doby Lukáš často jen tak bezcílně bloumal ulicemi nebo se procházel parkem. Jedině pohled na zelené listy stromů mu dodávaly naději na lepší zítřky.
„Chodil jsem tou stejnou trasou snad tisíckrát. Jednou bylo ale něco jinak. Na velkém buku, okolo kterého jsem chodíval, byl připnutý vzkaz.“
Ten vzkaz zněl: „Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Náš čtenář si uvědomil, že už několik let od té doby, co se s ním přítelkyně rozešla, jen existuje.
„Došlo mi, že chci zase žít. Ne jenom přežívat. Není přece všemu konec. Vzal jsem svůj osud opět do svých rukou a teď ze samého dna stoupám zase pomalu vzhůru,“ zakončil.
Autor: René Podhrázský
