O manželčině minulosti jsem věděl snad úplně všechno. Neměli jsme před sebou tajemství a vzájemně jsme se svěřovali nejen o prvních láskách, ale také o tom, kdo nám kdy v životě ublížil. Byl jsem přesvědčený, že neexistuje nic, co by mi moje žena zatajila. Spletl jsem se.
Přála si, aby se syn jmenoval Dalibor
S manželkou se nám delší dobu nedařilo počít miminko. Tři roky po svatbě jsme si řekli, že už je čas na založení rodiny, ale osud nám jednoduše nepřál. Když už jsme to chtěli vzdát a rozhodli jsme se smířit s představou, že to s námi příroda prostě tak zamýšlela, manželka otěhotněla a my konečně čekali prvního potomka.
Před jeho narozením jsme vybírali jméno. Já chtěl, aby se syn jmenoval po mně. Mít syna a k tomu dalšího nositele mého jména byl vždycky můj sen. Manželka si ale přála, aby se syn jmenoval Dalibor, a já jí to přání splnil.
Kamarád ze školních let
Zdroj: 123RF.COM
Před rokem jsme byli s rodinou na dovolené na Šumavě. Jezdíme tam pravidelně, protože je tam vážně nádherně. Zrovna jsme se procházeli po městě, když na manželku kdosi zavolal. Byl to muž, o hlavu vyšší než já a náramně se k mojí ženě měl. Ta zpočátku nevěděla, o koho jde, ale když si vzpomněla, nejdříve zčervenala snad i na uších a poté se s daným mužem začala objímat. Jasně, trochu mě to vykolejilo.
Na vysvětlenou mi žena řekla, že je to kamarád ze školních let. Jmenoval se Dalibor a chodili spolu na střední škole do třídy. Pak se jejich životní cesty rozešly a několik let se neviděli. Dobře, na tom by nebylo nic zvláštního, tak jsem to nechal být. Jen jsem si říkal, jaká je to náhoda, že se náš syn jmenuje zrovna Dalibor. Ale možná jsem byl až příliš paranoidní.
Měla přede mnou tajemství
Zdroj: 123RF.COM
Setkání se spolužákem mé ženy jsem pustil z hlavy a nadále žil běžným životem. Zpočátku jsem tak úplně přehlížel, že moje žena začala trávit více času v práci. Také ji stále častěji posílali na služební cesty, což se dříve nestávalo. Mně to ale nejdříve nedocházelo. Až když přede mnou začala schovávat mobil a odhlašovala se z e-mailu, na který si dokonce změnila heslo, jsem si uvědomil, že přede mnou něco tají.
A ta myšlenka se mi ani trochu nelíbila.
Byl její životní láska
Je to měsíc, co ode mě žena odešla. Zničehonic mi s pláčem oznámila, že mě opouští a odchází k muži, kterého celý život milovala. Jak se ukázalo, Dalibor nebyl jen spolužák nebo kamarád. Na střední škole spolu chodili a nebýt skutečnosti, že pak šel každý na jinou vysokou, možná by se jejich cesty nerozdělily. Manželka mi přiznala, že ho celé ty roky milovala. A mně došla další bolestná věc – našeho syna pojmenovala právě po něm, aby si ho mohla neustále připomínat.
Lukáš, Teplice
Autor: Nikol Kolomazníková
