Když mi lékař už před pár lety oznámil, že nebudu moci mít děti, ta informace mi sebrala vítr z plachet. Já i moje žena jsme věděli, že chceme založit rodinu. Jenže jak, když jsem jako chlap v tomto ohledu selhal na plné čáře?
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Nějakou dobu jsme i navzdory lékařské diagnóze pokoušeli štěstěnu. Manželka byla toho názoru, že se lékaři už nejednou spletli. Jenže čas ubíhal a dítě stále nepřicházelo.
Nechtěl jsem svoji ženu znovu zklamat
Už takhle jsem musel žít s pocitem, že jsem jako chlap svoji ženu zklamal. Moc dobře jsem věděl, jak moc si miminko přála. Přede mnou se sice tvářila, že je se situací smířená, ale znal jsem ji dost dobře na to, abych věděl, že je to jen přetvářka.
Když se nám nedařilo počít dítě, nezbylo nic jiného než se smířit s tím, že lékař mluvil pravdu. Tehdy jsem cítil, že svoji ženu už nesmím znovu zklamat. Když proto u nás doma poprvé padlo téma umělého oplodnění, nebyl jsem proti.
Byla to ta jediná možnost
Umělé oplodnění se ukázalo jako jediná možnost, jak si splnit sen o dítěti. S manželkou jsme dobře věděli, že ten proces nebude jednoduchý. Přesto jsme byli odhodláni to podstoupit.
Bylo to náročné období, ve kterém jsme si oba dva po psychické stránce sáhli na dno. Usmálo se na nás štěstí a manželka se po nějaké době pochlubila pozitivním těhotenským testem. V té chvíli jsem byl ten nejšťastnější chlap pod sluncem.
Zpočátku jsem byl rád, že to konečně vyšlo
Neskutečně se mi ulevilo, když lékař manželce těhotenství potvrdil, a navíc řekl, že je všechno v naprostém pořádku. Alespoň trochu mi to vynahradilo ty pocity marnosti, které jsem vůči sobě samému měl. Nezklamal jsem jen svoji ženu, ale především sám sebe. A hrozně jsem se za to styděl.
Týdny plynuly a těhotenství pokračovalo tak, jak pokračovat mělo. Zpočátku jsem byl rád, že to konečně vyšlo. Situace se ale změnila poté, co mě manželka vzala na první velký ultrazvuk.
Mělo to být překvapení
V rámci ultrazvuku, kterého jsem se mohl zúčastnit, lékař udělal i 3D fotku našeho miminka. To mělo být překvapení pro mě. Je mi jasné, že ačkoli je dnešní doba pokročilá a technologie vyspělé, nejsou ani tyhle fotky přesné. Přesto mě zaplavily nepříjemné pocity, když jsem si tu fotografii prohlížel a viděl miminko, o kterém jsem si myslel, že mi není ani trochu podobné.
Zkrátka je jsem v něm neviděl sebe a okamžitě se mi hlavou začaly honit myšlenky, jestli bude podobné svému biologickému otci. Neznali jsme ho, ale byla velká šance, že se dítě bude podobat jemu.
Nevím si rady se svými pocity
Miminko krásně prospívá a manželka je šťastná jako ještě nikdy v životě. Mě ale tíží pocity, se kterými si upřímně nevím rady. Stále musím myslet na to, že to dítě vlastně nebude moje. Souhlasil jsem s umělým oplodněním a věděl jsem, jak to je, nicméně mi nedošlo, že by mě to mohlo takhle srazit na kolena.
Bojím se, jak to bude po porodu. Na jednu stranu se chci na naše dítě těšit, na stranu druhou se děsím toho, že v něm uvidím úplně cizího člověka a bude mi neustále připomínat, že jsem jako chlap selhal. Co mám dělat?
Autor: Nikol Kolomazníková
